Jak vybrat externí pevný disk

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 12.12.2010   

Kdysi nám připadalo 1,44 megabajtu na 3,5 palcové disketě tak akorát. A když se nám data na jednu disketu náhodou nevešla, vzala se celá krabička. Dnes počítáme gigabajty a terabajty. A zejména ty druhé na ničem jiném než externím disku neodneseme.

Externí pevné disky můžeme bez ohledu na konstrukci a připojení rozdělit na dvě prosté kategorie – velké a malé. Tedy lépe a hůře přenosné. Byť jsme tím „velké“ a „malé“ mysleli vnější rozměry. V podstatě to samé platí i o jejich kapacitě. Sice nemůžeme mluvit o přímé úměrnosti, ale rozměrově větší disky mívají většinou i větší kapacitu. Ovšem pravidlo to rozhodně není.

Rozměrnější externí disky mají uvnitř ukryté klasické velké 3,5 palcové harddisky, které se používají u stolních počítačů. Menší externí disky jsou osazeny 2,5 palcovými diskovými poli, používanými u notebooků. U malý externích disků je tu ještě jedna kategorie - SSD (Solid State Drive) - uvnitř, kterých tepe nejmodernější záznamové médium, místo otáčejících se magnetických ploten pevná paměť podobná USB klíčenkám, ovšem nesrovnatelně větší kapacity.

 

Rozdělení podle konstrukce

Velké (stolní) externí disky - díky harddiskům určeným pro stolní počítače mají velkou kapacitu a poměrně nízkou cenu v poměru k množství dat, jaká jsou schopné pojmout. 3,5 palcové harddisky jsou levnější než jejich 2,5 palcoví bratři, což se promítá i do ceny celého zařízení. Nevýhodou je větší hmotnost, rozměry i odběr elektřiny. Proto se méně hodí k přenášení. Nejen, že s sebou musíte nosit rozměrnou krabici externího disku, ale také napájecí transformátor. Pokud ale potřebujete rozšířit kapacitu vašeho počítače (zejména notebooku) či zálohovat, jedná se o ideální zařízení. Poměr cena/kapacita je nejlepší. Externí disk pak stojí na poličce a nevadí, že není z nejmenších. Je-li nejhůře, přenášet se stále dá.

Malé (přenosné) externí disky – jsou opakem jejich velkých bratrů. Jsou lehké, ovšem poměr cena/kapacita je horší, protože používané 2,5 palcové harddisky jsou dražší. Není ale problém pořídit je i ve velkých kapacitách, pokud vám více než na ceně záleží na pohodlí při přenášení. Malé disky také nepotřebují externí napájení, k „životu“ jim stačí energie dodávaná skrz USB kabel, kterým jsou připojeny. Takže sebou netaháte ani velkou krabici disku, ani trafo. Stačí jen USB kabel. Malé externí disky se většinou vejdou do kapsy saka či bundy, takže pokud hodláte často přenášet data, jsou k tomu účelu perfektní. Také se lépe vejdou do trezorů a bezpečnostních schránek, což je při ochraně citlivých dat nezanedbatelná výhoda.

Malé externí SSD disky – nejnovější typ disků. SSD disk funguje, jak už jsme říkali, na podobném principu, jako USB klíčenky. Neobsahuje žádné pohyblivé součásti, takže není náchylný na otřesy a pády, data také nejsou uložena magneticky, takže odolává magnetickému poli. Jsou lehčí a mají menší spotřebu. Jejich velkou nevýhodou je vysoká cena. Pokud budete kupovat externí SSD disk, dobře se zamyslete, zda ho skutečně potřebujete. U SSD není stále 100% vyřešeno velké množství zápisů. Zatímco klasický harddisk můžete teoreticky přepisovat donekonečna, SSD má počet přepsání limitován. Ovšem horní hranice počtu přepisů je velmi vysoká, takže obavy o jejich selhání jsou spíše teoretické. Hlavní slabinou je vysoká cena a nízké kapacity. Hlavní výhodou velká odolnost.

Externí boxy a šuplíky - poslední kategorii tvoří externí mechaniky bez disků. Externí boxy, do nichž disk samotný však musíte dodat sami. Hodí se většinou ve chvíli, kdy vám zbude jeden klasický nepřenosný harddisk navíc (po upgradu počítače apod.). Podle typu disku, zda se jedná o 3,5 nebo 2,5 palcový a připojení (SATA, PATA) vyberete box, obsahující potřebnou elektroniku pro připojení k počítači, povětšinou pomocí USB kabelu, do boxu vložíte svůj harddisk, zašroubujete jej a máte klasický externí disk. Montáž však vyžaduje odborné znalosti.

Podobně fungují i šuplíky, kdy disk zabudovaný do šuplíku s konektorem nepřipojujete k počítači přes USB (či jiný konektor), ale do slotu zabudovaného v přední stěně na pozici pro DVD mechaniku. Dnes už se příliš nepoužívají, jelikož musíte mít ve všech počítačích, ke kterým ho chcete připojovat, zabudovaný šuplík. Hodí se spíše na citlivá data, protože se dá z počítače vyjmout a uložit do trezoru.

 

Kabely a konektory

Pokud máme vybrán disk podle velikosti, je dobré zamyslet se nad jeho připojením. V současné době se používají tři – USB, Firewire a eSATA. USB konektor má v současné době drtivá většina počítačů. Firewire najdete standardně ve strojích firmy Apple, do klasickým PC často musíte nainstalovat řadič (případně nechat si ho nainstalovat, neboť se jedná od odbornou práci). S eSATA je to podobné, ale tento systém (kdy se vlastně jedná o vytažení vnitřních konektorů počítače ven) podporuje mnoho základních desek. Bohužel ne vždy jej technici při stavbě počítače využijí a zapojí.

USB – dnes už je na trhu třetí generace USB, nejrozšířenější je však druhá (pokud se někde setkáte s první, disk nekupujte, půjde o velmi starý model a přenos dat je velmi pomalý; pravděpodobně však USB 1.0 už nikde nepotkáte). S daty z disků s USB druhé generace se můžete povětšinou bez známek zpomalení pracovat. Výjimku tvoří práce s velkými soubory, jako je grafika a zejména střih videa ve vysokém rozlišení. Zde USB 2.0 většinou nestíhá a data je potřeba přenést na disky zabudované uvnitř počítače. Řešením je nové USB 3.0, jehož přenosová rychlost se vyšplhala na závratných 4,8 Gbps (USB 2.0 má pouhých 480 Mbps).

Firewire – není zdaleka tak rozšířen, jeho přenosová rychlost u nejrozšířenějšího typu 800 je však skoro dvojnásobná (800 Mbps) než u nejrozšířenějšího USB 2.0 (480 Mbps). Hodí se pro to i pro práci s velkými soubory náročnou na rychlý přenos dat, jako je grafika nebo střih videa ve vysokém rozlišení. Nevýhodou je, jak bylo řečeno výše, že není standardně instalován ve většině písíček a je třeba dokoupit řadič. Pokud ale hodláte s externími disky naplno pracovat, připojte je přes Firewire. Nejnovější standard Firewire 3200 slibuje rychlost velmi dobrých 3,2 Gbps

eSATA – nepříliš rozšířený systém, který má ale velkou výhodu stejně kvalitního a rychlého přístupu k externímu disku jako u disku interního. Pokud připojíte disk přes eSATA, nepoznáte rozdíl a můžete jej používat k nejnáročnějším aplikacím. Nevýhodou eSATA je absence napájení, takže disk vždy vyžaduje připojení k transformátoru. Tento nedostatek řeší eSATAp, která má stejné napájení jako USB.

K provozování eSATA je však třeba více odborných znalostí, případně důvěryhodného technika, který stavěl váš počítač. Aby totiž mohl jít disk „za živa“ (bez vypínání počítače) odpojit a připojit, musí SATA řadič běžet v aktivním režimu a nikoli v IDE emulaci, což vyžaduje mít v nastaven AHCI režim (Advanced Host Controller Interface) v BIOS.

 

Souborové systémy

Posledním problémem, na který můžete při koupi disku narazit, je souborový systém. Stále je dost externích disků od výroby formátováno starým systémem FAT32, který je sice nejkompatibilnější ze všech, ale není možné do něj uložit soubory větší než 4GB. Podle využití je třeba zvážit, jaký souborový systém budete používat. Pro přenos obřích souborů (typicky videa ve vysokém rozlišení) se hodí systém NTFS, se kterým však mívají problém počítače firmy Apple. Teoreticky je možné využít systém exFAT, který Microsoft navrhl pro USB klíčenky. Pokud pracujete pouze s počítači Apple, využijte „jablečný“ formát HFS.

Ať ale koupíte disk s jakýmkoli souborovým systémem, můžete ho následovně přeformátovat na jakýkoli systém.

 

Software

Pro připojení externích disků většinou nepotřebujete žádný speciální software, neboť ovladače jsou již od výroby zabudovány v operačním systému. Někteří výrobci k diskům přidávají zálohovací a podobné programy. Mohou se hodit, ale rozhodně by neměly být kritériem při rozhodování o koupi.


Přihlásit