Informační servis: Rajčata

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 12/2010

Rajčata se červenají, sluníčkem to není. Kde jsou ty časy, kdy se pikantní informace z potravinářského zákulisí šířily opisováním na psacím stroji. Rychlost internetu je bezkonkurenční, a tak jsme narazili na voskovaná obarvená rajčata.

Statistika ministerstva zemědělství uvádí, že každý z nás ročně v průměru sní 12,2 kilogramu rajčat, což z nich dělá suverénně nejoblíbenější zeleninu českého jídelníčku. Pro srovnání: cibule, která se přidává prakticky do každého jídla, je s 11,9 kilogramy až na druhém místě. Buď jak buď, z pohledu zdravotníků by na naší preferenci rajských jablíček nemělo být nic špatného. Červené barvivo v rajčatech obsahuje lykopen, což je látka povzbuzující srdeční a oběhový systém. Jinak řečeno, kdo jí hodně rajčat, uteče infarktu. Anebo ne?

Internetem v poslední době koluje zpráva, ve které se rajčata představují v ne právě lichotivém světle. Výtky směřují nikoli k zelenině samé, ale k úpravám, jaké s ní provádějí velkopěstitelé, aby prodloužili životnost plodů v regálech obchodů. V textu nazvaném „Jaká rajčata konzumujeme“ si například přečteme, že:

… Rajčata se sklízí ještě zelená.

… Aby byla zbavená eventuálních bakterií, projdou chlorovou koupelí. I když v ní pobudou jenom dvě minuty, přesto část této tekutiny vstřebají, zvlášť je-li na některém místě porušena slupka.

… Pak přichází dvou až třítýdenní pobyt v komoře pro dozrávání. V ovzduší naplněném etylénovým plynem nabírá rajče charakteristickou barvu.

… Aby rajče vypadalo lépe a lákavěji, využívá se umělého barviva, které je jim vstříknuto do kůže, aby jim dodalo jednotný vzhled.

… Než se dostane na pult a na náš stůl, projde procedurou voskování. Tím se zabrání vypařování vody, scvrkávání a vráskám. Některé deriváty vosků jsou z petroleje a další mohou být pro zjemnění obohaceny mýdlem.

 

Hledáme zdroj

Když jsme se pídili, odkud se zpráva o odbarvených, obarvených a navoskovaných rajčatech vzala, zjistili jsme, že jako první ji na internet umístil Karel Sýkora z Olomouce. Student filozofie na tamní univerzitě Sýkora, s nímž se nám podařilo spojit, byl při rozhovoru sám překvapen, kolik webů od něj zmíněnou zprávu převzalo. Jen si zaboha nemohl vzpomenout, z jakého zdroje ji opsal.

„Informace jsem čerpal z knihy o zdravé výživě, kterou mi půjčil kamarád,“ uvedl nejprve bez bližších podrobností. Pak po následné poradě s kamarádem upřesnil, že si inkriminovanou pasáž přečetl v knize „Jedy – víme, co jíme“. Autorem je William Reymond, francouzský novinář, působící v USA. V češtině knihu vydalo nakladatelství Levné knihy v roce 2008.

Má internetem šířená informace o kouzlech a tricích s rajčaty reálný základ, anebo je to fáma? Koupel v roztodivných nálevech v očích laika technicky proveditelná je, jenže vpichovat barvivo do každého plodu jako marmeládu do koblih si dokážeme představit jen stěží při obrovském množství sklízených plodů.

 

Co na to odborníci?

„Ten pamflet jsem četl, ale je to nesmysl. Naši pěstitelé to nedělají,“ prohlásil předseda Zelinářské unie Čech a Moravy Jaroslav Zeman. Jedním dechem však přiznává, že rajčata se trhají „nikoli červená“ a připouští i to, že se „ovlivňují“ etylenem. V některých zemích se navíc ještě ošetřují gama zářením, aby se nekazila. Všechno záleží na tom, odkud pochází. Obecně platí, že z čím větší dálky se zelenina dováží, v tím menší zralosti se sklízí, aby vydržela přepravu. V závislosti na ročním období k nám rajčata putují až z Turecka, Maroka či Senegalu.

 

Pod sklem místo na poli

Je dobré vědět, že co je domácí, to je prověřené, ale málo platné, většina rajčat na českém trhu je dovezená z ciziny. Hlavně z Nizozemska a ze Španělska. Z domácí sklizně jich na českém trhu pochází jen šestina, tedy asi dva kilogramy z celkové spotřeby na hlavu a rok.

Počet domácích pěstitelů se rok od roku snižuje, z významných producentů už v současnosti zbyli jen dva. Oba jsou z jižní Moravy. Jedním je Zemědělské družstvo Hodonice u Znojma, druhým společnost Jižní Morava v Tvrdonicích u Břeclavi. Slunce pod širým nebem ale tato rajčata nevidí, pěstují se výhradně ve sklenících.

Sázet konzumní rajčata na poli je podle pěstitelů riskantní – kvůli škůdcům i krupobití. Pod skleněnou střechou udrží zemědělci škodlivý hmyz snáze pod kontrolou, nasazují proti němu biologickou ochranu, což jsou draví zástupci hmyzí říše, kteří rostlinné škůdce zlikvidují. Zelenina tak dostane méně pesticidů.

Úbytek našich pěstitelů způsobily rostoucí ceny energie. Také v Agrokomplexu Ohře v Bohušovicích, kde je Zeman ředitelem, už s pěstováním rajčat skončili, protože by jim museli ve sklenících přitápět, a to by výrobu neúnosně prodražovalo. Většina zemědělců v Česku s pěstováním zeleniny ve sklenících přestala anebo se v nich přeorientovala na výnosnější produkci hrnkových květin.

V Nizozemsku, které je největším dovozcem rajčat do České republiky, dělají zeleninu levněji než my. K ohřevu skleníků využívají levný zemní plyn, který se tam těží, zatímco my ho musíme dovážet.

 

Čerstvá, ale bez chuti

I ve slunném Španělsku se rajčata pěstují pod střechou. V tamním rajčaty proslulém kraji Almerie jsou obrovské plochy, pokryté fóliovníky. Jejich stříbřité plachty vypadají zdálky jako mořská hladina, vybavuje si vzpomínky z cest Jaroslav Zeman. „Rajčata tam trhají téměř zelená, jen vespod dole mají růžovou hvězdičku. Plody pak nemají žádnou chuť,“ popisuje tamní praxi. Taková je cena za to, že má spotřebitel na talíři celoročně čerstvou zeleninu, která byla dříve k dostání na pultech jen v sezóně.

Kdo je gurmán, měl by vědět, že nejchutnější plody pocházejí z Nizozemska, Francie a Belgie. Mají tam promyšlené technologie a špičkovou kvalitu sklizně. Když jde Jaroslav Zeman na nákup do supermarketu, hned jako odborník už pouhým pohledem pozná, odkud nabízená rajčata pocházejí. Vodítkem pro běžného spotřebitele jsou nápisy na přepravkách nebo krabičkách, kde bývá země původu uvedena.

Čeští pěstitelé nejen rajčat, ale všech druhů zeleniny se postupně zapojují do tzv. integrované produkce zeleniny, která je zárukou kontrolované produkce. Kolečko s označením IPZ je ochrannou známkou, kterou si vyslouží zelinářská firma, pokud dodržuje přísné požadavky na ochranu životního prostředí. Musí dávat do půdy o třicet procent méně dusíku a pesticidy používat pouze v případě nutnosti, nikoli jako prevenci. Porosty jsou pod kontrolou dvou nezávislých institucí až do sklizně, odebírají se vzorky půdy i rostlin, zda v nich nejsou cizorodé látky. Proces schvalování trvá pět let. V současnosti je takto certifikováno přes 50 procent ploch se zeleninou.

 

Sezónní je nejlepší

„Stále platí, že nejchutnější zelenina je ta, která se sklízí v sezóně. Je křehčí, šťavnatější a vyžaduje kratší dobu vaření,“ poskytuje všeobecný návod Jaroslav Zeman. Plody s dlouhodobou trvanlivostí jsou tužší a musí se vařit déle.

Čeští spotřebitelé už začínají přicházet na chuť sezónní české zelenině, kterou si nejraději kupují na tržištích. Stoupá obliba tzv. farmářských trhů, pro které města ochotně vyhrazují prodejní plochy. „Starostové měst mi každou chvíli volají, abych jim poslal prodejce zeleniny, ale kde je vzít a nekrást? V drobném už zeleninu nikdo nedělá,“ posteskl si Zeman. Velkopěstitelé počítají svůj odbyt na kamiony a ne na bedničky. Už mají pevné smlouvy s obchodními řetězci. Rodinné farmy z Polabí, jejichž zaměstnanci ráno ve čtyři hodiny odjížděli na pražská tržiště, dávno skončily, když jejich místa u stánků zaplnili prodejci levného textilu a asijské elektroniky.

Ministerstvo zemědělství uvedlo, že se Česká republika podílí na produkci zeleniny v Evropské unii pouze 0,4 procenta. Domácí produkce pokrývá spotřebu zeleniny jen z 37 procent, zbytek je z dovozu. Pro ilustraci – každá druhá cibule pochází z dovozu.

 

Alice Pěnkavová

 

 

Pozor na zelené kroužky

Prodej rajčat v České republice se řídí unijní normou FFV-36 z roku 2008. Říká se v ní, že rajčata musí být celá, zdravá, čistá, čerstvého vzhledu, bez poškození dužniny a bez škůdců.

  • Plody musí být tak vyvinuté a v takovém stavu, aby vydržely přepravu a manipulaci a byly dovezeny v uspokojivém stavu.
  • Jakost se dělí na tři třídy:
    • Výběrová třída rajčat musí být bez zelených prstenců kolem stopečné jamky a bez nedostatků.
    • Rajčata první třídy jsou pevná, bez prasklin a zelených prstenců kolem jamky, tolerují se menší vady.
    • Rajčata druhé třídy musí být pevná a bez nezhojených prasklin, lze povolit zhojené praskliny o délce nejvýše tři centimetry, dále vady zbarvení a tvaru.
  • V žádné z jakostních tříd nesmí být plody zasažené hnilobou nebo poškozené způsobem, který znemožňuje konzum.
  • Jakostní třída musí být vždy uvedena.
  • Rajčata ve spotřebitelském balení musí být stejné odrůdy a původu. V první třídě a výběru musí mít plody stejnou barvu a být stejně zralé. Platí to i pro plody, které nejsou uvnitř balení vidět.
  • Na balení musí být označena země původu, případně balírna, nebo odesílatel/přepravce.

 

 

Zaručeně ruské okurky z Turecka

Vlna nostalgie po domácích regionálních produktech už zasáhla i obyvatele Moskvy a nepoctiví prodejci zeleniny a ovoce si na tom mastí kapsy. Šťavnatá rajčata a křehké okurky ze skleníků podmoskevského sovchozu Bělaja dača jsou tak oblíbené, že jdou na pultech vždy na dračku, i když jsou až třikrát dražší než zelenina z Turecka. Obchody by čile kvetly dál, nebýt zvědavé redaktorky ruského deníku Izvěstija. Ta na reportáži v sovchozu Bělaja dača zjistila, že tam rajčata a okurky už dva roky nepěstují. Kvůli zdražení elektřiny, plynu a vody se to přestalo vyplácet, takže se tam ve sklenících věnují už jen pěstování hlávkového salátu.

Obdobným padělkem se ukázala polní rajčata z jihoruského města Stavropol. Ve skutečnosti se za rajčaty ze stavropolských polí skrývali skleníkoví samozvanci z Turecka a Španělska. Jiná regionální specialita, luchovické okurky, sice pocházela z ruské obce Luchovice, avšak místo prastaré odrůdy to byly moderní holandské hybridy Solinas a Adam.

Zprávu o rajčatech a okurkách samozvancích okamžitě převzala další média. A to nebylo všechno. Dalším zkoumáním původu zaručených regionálních specialit odhalila redaktorka Izvěstijí ještě jiná kouzla prodejců. Například proslulé vladimirské višně tmavočerné barvy, jejichž kořeny sahají až do 12. století a pocházejí z Kyjevské Rusi, byly ve skutečnosti vypěstovány v Turecku. Vzhledově vypadaly višně stejně. Že něco není v pořádku, zjistili napálení zákazníci až doma, když je ochutnali. Pravé vladimirské višně jsou mimořádně sladké, avšak prakticky se po nich slehla zem. V posledních dvaceti letech většina kolchozů v okolí Moskvy své višňové sady vykácela…


Přihlásit