Černé ovce: Pes zmrzačený v útulku

Obsah červencového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 7/2020 Obsah červencového dTestu

Publikováno v časopise 11/2010

Tento příběh pochopí nejlépe ti, co mají doma fenku, odchovali štěňata a potom je poslali do světa. Není to jednoduché, protože takové malé štěně skutečně přiroste k srdci. Na okamžik, kdy se narodilo, poprvé přisálo a potom každým dnem dělalo úžasné pokroky, žádný chovatel nikdy nezapomene.

Napsala nám Simona Jandová z Hodonína a my v Černých ovcích natočili její příběh. Žije se svým přítelem Luďkem Soldánem, který chová irské vodní španěly. Poslední štěně odvezli nové majitelce do Ostravy s tím, že pokud si bude se štěnětem rozumět, může si ho nechat. Zdálo se, že je vše v pořádku a chovatelé byli rádi, že jejich Honzík našel hodnou paničku.

Jenže za pár měsíců jim zavolali z Městského útulku v Ostravě, který patří Městské policii. Ověřili si, zda měli štěně s konkrétním tetovacím číslem a ptali se, zda mají kontakt na majitelku pejska, který je u nich v útulku. Telefonní číslo policii dali. Paní Jandová se také snažila volat majitelce Honzíka, leč marně. Za pár dnů volala do útulku a ptala se, jestli se majitelka pejska našla. Dozvěděla se, že štěně je stále v útulku. Jak ona, tak její přítel stále volali a chtěli, aby jim útulek psa vydal, vždyť je přece z jejich chovu!

V útulku však s nimi odmítli jednat. Pejska jim nedají, protože nejsou majitelé a majitelku nenašla ani policie, byla celostátně hledaná pro trestnou činnost. Paní Jandová s panem Soldánem byli z této neřešitelné situace zoufalí. Nechtěli, aby jejich pejsek byl v útulku, chtěli ho domů aspoň do doby, než se jeho majitelka najde a budou mít možnost se s ní dohodnout, co dál.

A tak se rozhodli, že si nechají vystavit duplikát „rodného listu“ z plemenné knihy a vypraví se do ostravského útulku. To už byl Honzík v útulku dlouhých 105 dnů.

V útulku se s nimi nikdo nebavil. Pouze jim řekli, že psa přivezla policie, a proto opět policie musí vydat souhlas s jeho vydáním. Neřekli jim však, které oddělení Policie ČR v Ostravě by to mělo být. A tak půl dne jezdili po Ostravě a zjišťovali, které je to správné oddělení. Nakonec se jim to podařilo. Příslušník Policie ČR s nimi dokonce do útulku zajel, aby zjistil, co vlastně ředitel útulku potřebuje. Útulek dostal do rukou papír, ze kterého vyplývalo, že paní Jandová a pan Soldán si psa mohou z útulku odvézt, protože podle „rodného listu“ jsou majitelé psa. Byla to taková malá klička, ale bez ní by byl Honzík v útulku asi do dneška.

A potom Honzíka přivedli. Chovatelé byli zděšeni, když ho uviděli. Byl vyhublý, ostříhaný, měl ránu na noze, krvácel mu ocásek a na krku měl límec. Když ho sundali, zjistili, že mu chybí kus ucha. Od ředitele útulku se dozvěděli, že Honzíka napadli dva němečtí ovčáci z pozemku, který s útulkem sousedí. Bohužel díra v plotě se Honzíkovi stala osudnou. Aby těch šoků nebylo málo, řekl jim ředitel, že musejí zaplatit za ošetření psa a za jeho pobyt v útulku téměř 24 000 korun. A dále jim vysvětlil, že pokud to nepodepíšou, tak psa prostě nedostanou. Pod nátlakem podepsali a Honzíka si odvezli.

Honzíkovi doma vyléčili zranění a pomalu ho naučili všem hygienickým návykům. Mezitím přišla upomínka z útulku, který požadoval, aby za pejska zaplatili. To se jim nechtělo. Za zranění Honzíka nemohli, byla to zodpovědnost útulku, a do útulku ho taky nedali. Naopak. Od prvního okamžiku se snažili, aby jim pejska útulek vydal.

Do Ostravy jsme se vypravili s kamerou. Protože útulek patří Městské policii, zamířili jsme nejprve tam. Jenže jsme se dozvěděli, že chovatelé paní Jandová a pan Soldán vystupovali jako majitelé psa, a proto pochopitelně měli zaplatit jak za pobyt psa v útulku, tak za ošetření veterinářem. Zamířili jsme do útulku a měli štěstí, protože nám otevřel vedoucí Jaromír Somerlík. Ten nám zase vysvětloval, že nemůže vydat psa, kterého přivedla policie, i kdyby chtěl. A když jsem chtěla mluvit o penězích, řekl, že na to nám odpoví jejich právník. A tak jsme si domluvili schůzku s advokátem Městské policie v Ostravě a tedy také útulku Radkem Ondrušem. Protože to bylo pár dnů po naší návštěvě Ostravy, výsledek byl překvapující. Dozvěděli jsme se, že Městská policie od požadavku na zaplacení všech nákladů ustoupila a už od chovatelů nebude nic požadovat.

Takže to vlastně dopadlo dobře. Ale jen po finanční stránce, nikoliv pro Honzíka. Má nejen šrámy na duši, ale navíc přišel o ucho. A přitom stačilo málo – vydat chovatelům jejich štěně například do jakési pěstounské péče do doby, než se najde skutečná majitelka. Prý to nebylo možné, protože žádný zákon, ani vyhláška na takovou situaci nepamatuje. Právní zástupce Městské policie v Ostravě však slíbil, že se na takové vyhlášce začne pracovat. Takže naděje na dobré řešení tady určitě je. Vždyť kdo jiný než chovatel, který se o pejska staral od narození, by ho měl získat do náhradní péče?

 

Maria KŘEPELKOVÁ, pořad Černé ovce, který informuje a chrání nejenom spotřebitele

 

Slovo advokáta

Řešení tohoto smutného případu z pohledu práva do značné míry závisí na zodpovězení otázky, kdo byl zákonným majitelem štěněte v době, kdy se dostalo do útulku a kdy došlo k jeho zranění ze strany vlčáků. Z právního hlediska je i pes věcí movitou a žádná věc nemůže mít současně dva výlučné majitele. Původní chovatel mohl štěně prodat, v takovém případě by k němu vlastnické právo ztratil v okamžiku prodeje, kdy přešlo na nového majitele. Mohl jej rovněž umístit do rodiny „nové majitelky“ dočasně s tím, že k samotnému prodeji dojde až následně, pokud se pes v nové rodině zabydlí; v takovém případě by byl majitelem stále původní chovatel. Mezi účastníky mohla být uzavřena kupní smlouva s výhradou vlastnictví, dle které se nový majitel stane vlastníkem až po zaplacení kupní ceny, mohli si též dohodnout právo zpětné koupě, dle kterého by se mohl původní majitel domáhat vrácení psa, pokud pro to budou splněny zákonné a smluvní předpoklady. Kromě kupní smlouvy samotné, která může být uzavřena i ústně, by však případná další vedlejší ujednání mezi účastníky musela být uzavřena v písemné formě, jinak by byla neplatná.

Jelikož písemná smlouva mezi účastníky zřejmě neexistuje, je výchozí situace stále nejednoznačná; dle mého názoru se skutečnosti nejvíce blíží ta varianta, dle které štěně v době umístnění do útulku patřilo nové majitelce, která je nyní nezvěstná. Aby věc nebyla úplně jednoduchá, v daném příběhu hraje své role hned několik osob, které vzájemně vstupují do pestrých právních vztahů – původní majitel štěněte, nový majitel, provozovatel útulku, majitel vlčáků a veterinář. Aby se vše zkomplikovalo ještě více, existuje několik nároků, které by vůči sobě mohli jednotliví účastníci uplatňovat – vlastnické právo ke štěněti, náhrada škody způsobené na štěněti samotném jeho poraněním, právo na náhradu nákladů jeho umístění v útulku a právo na náhradu výdajů veterinárního ošetření.

 

Nejjednodušší situaci má zvěrolékař; toho vůbec nemusí zajímat, kdo je skutečným vlastníkem psa, neboť mu za jeho služby zaplatí ten, kdo si jej najal, v daném případě tedy město Ostrava jako provozovatel útulku. Jelikož se zde zvířete ujali, získali ve smyslu veterinárního zákona postavení chovatele a měli dokonce zákonnou povinnost zajistit mu nezbytné ošetření, když už ke zranění pejska došlo, bez ohledu na to, zda za toto zranění odpovídají oni sami, majitel zvířete či třetí osoba. Náklady vynaložené na veterináře by mohly být ze strany provozovatele útulku dle mého názoru úspěšně uplatněny přímo vůči majiteli vlčáků, kteří nebyli řádně zajištěni a byli bezprostřední příčinou oné nešťastné události.

Provozovatel útulku by mohl vůči nové majitelce uplatnit náklady na umístnění štěněte; vzhledem k tomu, že je tato osoba nezvěstná, není příliš pravděpodobné, že by se jich skutečně vůči ní nakonec reálně domohl.

Nová majitelka by teoreticky mohla vůči majiteli vlčáků uplatnit nárok na náhradu škody, způsobené zmrzačením štěněte; prakticky se tak nestane, už proto, že se o tom nejspíše ani nedozví a jako osoba hledaná policií bude mít nejspíše úplně jiné starosti. Nová majitelka by se rovněž teoreticky mohla vůči útulku, případně i vůči původní majitelce domáhat vydání štěněte, jelikož jeho umístněním do útulku či ke staronovému majiteli její vlastnické právo nezaniká, ani to se však s největší pravděpodobností nenastane.

Původní chovatel by se oproti tomu mohl vůči provozovateli útulku domáhat vydání psa pouze v případě, že by prokázal, že jeho vlastnické právo stále trvá. Po dobu soudního sporu by byl pejsek nejspíše stále v útulku, což by k jeho uzdravení nejspíše vůbec nepřispělo.

Slovy klasika – šedá je teorie, zelený strom života. Zřejmě i z toho důvodu, že jsou právní vztahy mezi účastníky takto komplikované, se provozovatel útulku, který zaplatil za veterináře a vynaložil náklady na dočasné umístnění a stravování štěněte, rozhodl tyto prostředky získat zpět zdánlivě nejjednodušším způsobem: ať je zaplatí ten, kdo chce štěně získat do své péče.

Mezi původním majitelem a provozovatelem útulku totiž vznikla patová situace; chovatelé by se nedomohli jeho vydání, provozovatel útulku by se vůči nim jinak nedomohl žádné platby a náklady na umístnění zvířete by nadále rostly. Je otázkou, zda bylo takové řešení ze strany provozovatele útulku v souladu s dobrými mravy a je jedině dobře, že od vymáhání své pohledávky vůči původnímu majiteli nakonec ustoupili, byť se tak stalo teprve poté, co byla tato kauza medializovaná.

 

A doporučení? Tentokrát pro každého něco. Provozovateli útulku bych doporučil, aby příště postupoval při umísťování psů k novým páníčkům operativněji. Pokud by v tomto případě štěně vydal původnímu chovateli v době, kdy o něj požádal, byly by náklady na jeho umístění v útulku nižší a ke zranění a nutnosti následného nákladného ošetření by vůbec nedošlo.

Pokud mají zaměstnanci útulku směrnice, kterými se při vydávání pejsků musí řídit, bylo by na místě je upravit tak, aby zvířata zůstávala v útulku co nejkratší dobu, případně aby byla přednostně nabízena původním chovatelům, kteří s nimi budou zacházet pravděpodobně mnohem lépe, než ti majitelé, kteří se o ně nemohli či nechtěli postarat. Riziko toho, že se nový majitel jednou pro pejska přihlásí, lze ošetřit například tím, že se původnímu majiteli vydá s touto výhradou.

Původnímu chovateli lze poradit, aby své smlouvy o prodeji štěňat raději uzavíral písemně a aby v nich pečlivě upravil možnost domáhat se jejich vrácení, pokud by se o ně nový majitel nestaral tak, jak má.

Majitel vlčáků by si měl dát pozor a své psy zabezpečit lépe; v daném případě došlo „pouze“ ke zranění štěněte, příště by mohlo dojít třeba i k pokousání dítěte.

Štěňátku radit nemohu, takže mu popřeji alespoň rychlé zotavení a ať má svou misku stále plnou dobrot.

 

JUDr. Martin Sochor, advokát


Přihlásit