Publikováno v časopise
12/2005
Podle pověsti pochází latinský název čeledi hořcovitých (Gentianaceae) ze jména starořeckého krále Gentia – vynikajícího léčitele, který hořcovité byliny používal k léčbě příslušníků svého dvora. Hořec žlutý je neobyčejně dlouhověká rostlina; dožívá se často i šedesáti let. Až 140 cm vysoké lodyhy s drobnými žlutozlatými květy v úžlabí listů vyrůstají z dlouhého a mohutného kořene, který je též předmětem sběru. U nás jde však o rostlinu přísně chráněnou a nezbývá než si hořec vypěstovat. Ani to však není snadné, protože rostlina kvete až po pěti či šesti letech a teprve tehdy je možné kořen ze země vyjmout a použít k léčebným účelům.
Název rostliny napovídá, že droga obsahuje zejména a ve velkém množství látky zvané hořčiny (např. gentiopikrin, gentiamarin, amarogentin a mnoho dalších). Tyto látky povzbuzují vylučování slin, žaludečních šťáv a žluče a tím podporují lepší vstřebávání živin v zažívacím traktu. Hořec tlumí dyspeptické projevy při poruchách slinivky, jater a žlučníku. Podporuje i množení červených a bílých krvinek, ale mechanismus tohoto působení není zatím dostatečně prozkoumán. Ve větším množství vyvolávají dávení. Bylina působí i jako tonikum po těžkých onemocněních. Někteří bylináři ho dokonce doporučují i proti hlístům.
Vzhledem k odporné chuti se droga podává ve formě jemného prášku: na špičku nože asi dvacet minut před jídlem. Protože její užívání není jednoduché a jednoznačné (má řadu kontraindikací), je lepší poradit se s odborníkem.
Související články
-
5.5.2008
-
7.7.2008
-
8.8.2008
-
2.8.2007
-
28.8.2007
-
9.9.2007
-
22.10.2007
-
22.1.2006
-
22.9.2006
-
5.1.2005
-
25.5.2005
-
6.6.2005
-
6.9.2010
-
10.10.2005
-
6.12.2005
-
13.11.2007
-
11.11.2007