Léčivá síla rostlin: Hořec žlutý (Gentiana lutea L.)

Obsah březnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 3/2024 Obsah březnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 12/2005

Podle pověsti pochází latinský název čeledi hořcovitých (Gentianaceae) ze jména starořeckého krále Gentia – vynikajícího léčitele, který hořcovité byliny používal k léčbě příslušníků svého dvora. Hořec žlutý je neobyčejně dlouhověká rostlina; dožívá se často i šedesáti let. Až 140 cm vysoké lodyhy s drobnými žlutozlatými květy v úžlabí listů vyrůstají z dlouhého a mohutného kořene, který je též předmětem sběru. U nás jde však o rostlinu přísně chráněnou a nezbývá než si hořec vypěstovat. Ani to však není snadné, protože rostlina kvete až po pěti či šesti letech a teprve tehdy je možné kořen ze země vyjmout a použít k léčebným účelům.
Název rostliny napovídá, že droga obsahuje zejména a ve velkém množství látky zvané hořčiny (např. gentiopikrin, gentiamarin, amarogentin a mnoho dalších). Tyto látky povzbuzují vylučování slin, žaludečních šťáv a žluče a tím podporují lepší vstřebávání živin v zažívacím traktu. Hořec tlumí dyspeptické projevy při poruchách slinivky, jater a žlučníku. Podporuje i množení červených a bílých krvinek, ale mechanismus tohoto působení není zatím dostatečně prozkoumán. Ve větším množství vyvolávají dávení. Bylina působí i jako tonikum po těžkých onemocněních. Někteří bylináři ho dokonce doporučují i proti hlístům.
Vzhledem k odporné chuti se droga podává ve formě jemného prášku: na špičku nože asi dvacet minut před jídlem. Protože její užívání není jednoduché a jednoznačné (má řadu kontraindikací), je lepší poradit se s odborníkem.

Přihlásit