Dětská duše v ohrožení

Které psychické potíže jsou u dětí a dospívajících nejčastější? A které jsou nejzávažnější?

Hodně záleží na věku. U menších dětí se častěji setkáváme s poruchami chování, v mladším věku se také diagnostikují poruchy autistického spektra nebo ADHD. V této skupině bývá mezi dětmi s potížemi více chlapců. V dospívání se poměr obrací a více obtíží vidíme u dívek. Přibývají zejména úzkostně-depresivní potíže a poruchy nálady, poruchy příjmu potravy nebo sebepoškozování, které může být jedním z projevů hlubších emočních obtíží.

U závažnosti je důležitější intenzita a dopad potíží než samotná diagnóza. U autismu i úzkostí či depresí existuje široké spektrum. Někdo s obtížemi dokáže poměrně dobře fungovat, jiného výrazně omezují. Za závažné považujeme především stavy, které zásadně narušují běžný život dítěte, nebo situace, kdy se objevují sebedestruktivní projevy či sebevražedné myšlenky.

Je těchto potíží dnes objektivně více než před třiceti lety nebo je jen lépe sledujeme?

Pravděpodobně platí obojí, ale musíme být opatrní. Data z různých období nejsou dokonale srovnatelná, protože se mění diagnostická kritéria i způsob, jakým potíže měříme. Nemáme jednoduchý ukazatel, který by nám dovolil říct, že před třiceti lety bylo přesně tolik případů a dnes jich je násobně více.

Současně ale vidíme, že výrazně více dětí a rodin vyhledává psychologickou, psychoterapeutickou a psychiatrickou péči a že společnost je k duševním potížím citlivější. Rozšířilo se povědomí rodičů, škol i samotných dětí a diagnostika zachytí i obtíže, které dříve zůstaly bez pojmenování.

Je dobře, že se o duševním zdraví více mluví, nebo to může být kontraproduktivní?

Větší otevřenost je určitě užitečná. Zkracuje dobu mezi prvními potížemi a vyhledáním pomoci, snižuje stigma a zvyšuje povědomí o tom, čeho si všímat. Pandemie covidu v tomto směru téma duševního zdraví výrazně zviditelnila a pro řadu lidí bylo snazší přiznat, že potřebují podporu.

Zároveň ale existuje opačné riziko: můžeme běžné nepohodlí příliš rychle patologizovat. Když má každá nepříjemná zkušenost nebo běžný výkyv nálady diagnostickou nálepku, může člověk získat pocit, že je s ním něco zásadně špatně, a začne své potíže sledovat a prožívat intenzivněji. Potřebujeme proto obojí: citlivost k duševním problémům i schopnost rozlišovat mezi běžnou životní zátěží a stavem, který už vyžaduje odbornou péči.

Čeho si mají rodiče na dětech všímat?

Důležité jsou především změny oproti obvyklému fungování konkrétního dítěte. Varovat mohou dlouhodobější problémy se spánkem, neschopnost usnout, výrazné potíže ráno vstát, únava přes den, změny v jídle nebo obtíže zvládat běžný režim. Někdy dítě přestane zvládat chystat se do školy, zanedbává hygienu nebo činnosti, které dříve dělalo automaticky.

Stejně důležité jsou změny nálady a chování. Temperamentní dítě, kterému se nálady běžně rychle střídají, nemusí být problém. Pokud se ale jeho prožívání najednou výrazně „oploští“, uzavře se nebo ztratí zájem o věci, které ho dříve bavily, je to signál. Stejně tak když bývalo dítě spíš klidné a objeví se prudké výkyvy, plačtivost nebo agrese.

Podstatná je délka a intenzita. U duševních potíží často mluvíme o změnách, které trvají zhruba dva až tři týdny, ale vždy záleží na kontextu. Jednorázový horší týden po náročné události je něco jiného než stav, který se nelepší a zasahuje do školy, vztahů, spánku nebo běžného života.

Které situace mohou být spouštěčem?

Rozvod rodičů, velké konflikty doma, úmrtí někoho blízkého, nehoda, náhlá změna prostředí nebo problémy ve vztazích. Ve skutečnosti ale může být spouštěčem jakákoliv situace, kterou dítě nedokáže samo zpracovat. Často potíže vznikají dlouhodoběji, roli hraje genetika a řada dalších faktorů.

Mají to dnešní děti lehčí, nebo naopak těžší než předchozí generace?

Vyrůstají v úplně jiném prostředí. Část rodičů se snaží dětem odstranit co nejvíc překážek a vytvořit maximálně bezpečný svět. Záměr je pochopitelný, ale pokud to přeženeme, dítě nemá možnost postupně zažívat přiměřenou frustraci a učit se, že některé věci nejdou podle jeho představ. Když pak narazí na školu nebo jiné prostředí, kde se neúspěchu, čekání či odmítnutí nelze vyhnout, může být ten náraz mnohem tvrdší.

Odolnost se totiž buduje i zkušeností, že něco nezvládnu hned, že se mi něco nepovede a že se z toho dá postupně dostat. Rodič má dítěti poskytovat bezpečí, ale zároveň mu s věkem dovolovat zvládat stále větší díl nepohodlí a odpovědnosti. Do hry vstupuje i úzkost rodičů – když každé riziko předem odstraníme, může dítě dostávat nepřímou zprávu, že svět je nebezpečný a že samo situace nezvládne. Podpora proto neznamená dělat všechno za dítě, ale být nablízku, když si s něčím ještě neví rady.

Současně dnešní děti čelí zátěži, kterou předchozí generace neznaly. Digitální komunikace mění vztahy: pošlu zprávu, dlouho čekám na odpověď a mezitím si mohu vytvářet řadu úzkostných scénářů, co si o mně druhý myslí. Sociální sítě podporují nepřetržité srovnávání s idealizovanými obrazy právě v období dospívání, kdy je člověk velmi citlivý na přijetí vrstevníky a na vlastní vzhled či status.

Děti jsou navíc zahlcené informacemi o tom, co se děje ve světě. Denně se k nim dostávají zprávy o válkách, katastrofách, klimatických problémech a dalších hrozbách, které nemohou ovlivnit. To může posilovat pocit bezmoci a úzkosti.

Co opačný extrém – direktivní rodina a tlak na výkon?

Problematické bývají oba extrémy. Silný tlak na výkon může podporovat perfekcionismus a přesvědčení, že vlastní hodnota závisí na úspěchu. Dítě pak hůř přijímá chyby a selhání a může mu chybět laskavost k sobě samému. Takové nastavení se neprojevuje jen v dětství, děti si ho často nesou i do dospělosti.

Nejde navíc jen o jednotlivé rodiny. Žijeme ve společnosti, kde je mnoho věcí měřeno a hodnoceno a kde se často soustředíme na to, jak jsme dobří a co jsme zvládli. Rodiče pak tlak snadno přenášejí na děti, mnohdy v dobré víře, že je chtějí ochránit před neúspěchem nebo odmítnutím. Výsledkem ale může být prostředí, v němž dítě získá pocit, že chyba není přijatelná a že lásku nebo uznání si musí zasloužit výkonem.

Co má rodič udělat, když má pocit, že s dítětem není něco v pořádku?

Nejdřív vytvořit bezpečný prostor a popsat, čeho si konkrétně všiml. Například: „Poslední dobou tě často vidím smutnou a mám o tebe starost. Děje se něco?“ Je lepší vycházet z pozorování než dítěti rovnou říkat, co mu podle nás je. Rozhovor by měl probíhat v soukromí, bez dalšího publika a bez tlaku na okamžitou odpověď.

Důležité je skutečně poslouchat. Rodič často začne hned hledat řešení, vysvětlovat nebo radit, ale dítě může nejprve potřebovat jen možnost říct, co se děje. Vyplatí se nechat chvíli ticha, doptávat se spíš otevřenými otázkami a vyhnout se větám typu „to nic není“ nebo „vždyť se ti nic neděje“. I problém, který dospělému připadá malý, může být pro dítě v dané chvíli zásadní. Teprve potom má smysl společně přemýšlet, co by mu mohlo pomoci.

Co když dítě potíže popírá a nechce se rodiči svěřit?

Nenutit ho. Je dobré respektovat, že v danou chvíli nechce nebo nedokáže mluvit, ale zároveň jasně pojmenovat obavu: „Vidím tyto změny, mám o tebe strach a chci, abys věděl, že jsem tady, kdybys chtěl mluvit.“ Dítě tím dostává informaci, že rodič situaci vidí, ale zároveň mu nechává kontrolu nad tím, kdy a kolik řekne.

Rodič také nemusí být člověk, kterému se dítě dokáže svěřit nejsnáze. Může se bát, že rodič hned začne situaci řešit bez něj nebo se na něj bude zlobit. Můžeme proto společně hledat jinou bezpečnou dospělou osobu: tetu, učitele, trenéra, školního psychologa nebo někoho dalšího, komu dítě důvěřuje. Důležitější než to, komu se svěří, je, aby na problém nezůstalo samo.

Jak rodič rozpozná, zda je třeba vyhledat odbornou pomoc?

Sledujme, jak moc potíže narušují běžné fungování a jak velkou obavu v nás vyvolávají. Pokud dítě dál chodí do školy, na kroužky, má vztahy, dokáže plnit většinu běžných povinností a má věci, které ho těší, lze nejprve společně hledat strategie, co mu pomáhá. Je dobré zapojit dítě do hledání řešení, ptát se ho, co v podobných situacích zabírá, a případně nabídnout vlastní zkušenost.

Pokud se stav nelepší, je vhodná konzultace s odborníkem. Nečekala bych ani tehdy, když dítě přestává běžně fungovat nebo máme strach, že by si mohlo ublížit. Odborná konzultace může sloužit právě k posouzení závažnosti.

Prvním kontaktem může být pediatr, školní psycholog či poradenské pracoviště, případně Rodičovská linka při Lince bezpečí. Rodič tam může situaci probrat a získat doporučení, jak postupovat dál. Taková konzultace nemusí automaticky znamenat zahájení dlouhodobé terapie; může rodiči pomoci zorientovat se, jestli je situace ještě v mezích, které lze zvládnout doma, nebo už je namístě další péče. Pro akutní situace jsou určena krizová centra.

Jak dítě připravit na návštěvu psychologa?

Vysvětlení je potřeba přizpůsobit věku. Základní zpráva by měla být, že odborná pomoc není trest ani důkaz, že je s dítětem něco špatně. Může pomoci paralela s fyzickým zdravím – se zlomenou rukou nebo angínou jdeme k lékaři, protože má znalosti, které sami nemáme. Psycholog, psychoterapeut či psychiatr může podobně pomoci s duševním zdravím. Je dobré předem vysvětlit i praktické věci, tedy kam půjdou, s kým se setkají a že první návštěva často slouží hlavně k seznámení a zmapování situace. U starších dětí lze využít i pozitivní příklady lidí, které znají a kteří o zkušenosti s terapií otevřeně mluví.

Pro menší děti mohou být užitečné příběhy a edukační materiály. Například program „Všech pět pohromadě“ Národního ústavu duševního zdraví pracuje s animovaným příběhem dětí, které zažívají potíže a setkají se s psychologickou pomocí. Takový příklad může návštěvu odborníka zbavit tajemnosti a strachu.

Co mohou rodiče a děti od návštěvy odborníka očekávat?

Záleží na typu odborníka a na tom, kde pracuje. Pediatr může situaci základně posoudit, zohlednit i tělesné příčiny potíží a doporučit další postup. Ve škole může být dostupný školní psycholog nebo jiné poradenské pracoviště. Lze se na ně obrátit i tehdy, když problém přímo nesouvisí se školou, pokud mají kapacitu dítě přijmout.

Psycholog se s dítětem obvykle věnuje tomu, co prožívá, jak se potíže projevují a co by mu mohlo pomoci. Psychoterapie bývá dlouhodobější. U menších dětí se často kombinuje rozhovor s hrou, kreslením nebo dalšími neverbálními technikami, protože dítě nemusí umět své prožívání přesně pojmenovat. Někdy se to podstatné ukáže právě v tom, jak si hraje nebo jaké situace vytváří.

Psychiatr je lékař a může předepisovat léky. Jeho práce bývá více zaměřena na symptomy a případnou medikaci, zatímco psychoterapie jde obvykle více do souvislostí a způsobů prožívání. Tyto formy péče se přitom mohou doplňovat. Některé praktické techniky se dítě může naučit relativně rychle, například jak pracovat se spánkem či úzkostí nebo jak oddálit nutkání k sebepoškození a využít bezpečnější strategie. Jedno hodinové sezení ale zpravidla nevyřeší příčinu dlouhodobých potíží. Zvlášť u dětí může chvíli trvat, než se vytvoří důvěra a dítě vůbec najde způsob, jak své obtíže sdělit.

Kdy přicházejí na řadu léky?

Nejde jen o diagnózu, ale o míru, v jaké potíže dítě zatěžují a vyřazují z běžného života. U ADHD existuje účinná medikace, ale ne každé dítě ji potřebuje. Podobně lze léky využívat u depresí a úzkostí, vždy však individuálně po odborném posouzení. O vhodnosti medikace ale vždy rozhoduje lékař podle konkrétní situace.

Je psychologická a psychiatrická pomoc dostupná zdarma?

Ano, péče hrazená ze zdravotního pojištění existuje, problémem bývá dostupnost. Dětských psychiatrů a klinických psychologů je málo a situace se výrazně liší podle regionu.

Kontakty na smluvní poskytovatele lze hledat přes zdravotní pojišťovnu, která by měla mít seznam odborníků pracujících ve zdravotnictví. Pomoci může také pediatr nebo škola, protože často znají místní síť služeb. V akutní situaci jsou k dispozici krizová centra, kde lze získat rychlejší posouzení a doporučení dalšího postupu.

Velká část psychoterapie funguje v soukromém sektoru a je placená. Některé zdravotní pojišťovny ale přispívají na psychoterapii z fondů prevence.

Co mohou rodiče dělat preventivně pro duševní zdraví dítěte?

Především přijmout, že žádný rodič nedokáže všemu předejít. Na dítě působí genetika, škola, vrstevníci i širší společnost a rodič nemá všechny proměnné pod kontrolou.

Pro dítě je zásadní přijetí. Měli bychom přijímat jeho emoce, i když ne každé chování je přijatelné. Dítě může být naštvané; hranice se týká toho, co ve vzteku udělá. Je rozdíl mezi tím emoci odmítnout a tím říct: „Chápu, že jsi naštvaný, ale nemůžeš druhého udeřit.“

Má smysl emoce pojmenovávat, poslouchat dítě bez okamžitého hodnocení a rad, brát vážně jeho pohled a být zvědavý, jak situaci vnímá. Rodič může také přiznat vlastní chybu a omluvit se. Dítě díky tomu vidí, že vztah unese nedokonalost a že chyba nemusí znamenat odmítnutí. Bezpečný vztah, ve kterém se dítě může ozvat i s nepříjemnými věcmi, je jedním z nejdůležitějších ochranných faktorů. Důležitý je i společný čas.

Pomáhá pravidelný denní režim?

Ano, zejména u menších dětí. Čím je prostředí chaotičtější, tím složitěji se v něm dítě orientuje. Pravidelný rytmus spánku, školy, jídla, odpočinku a volného času může přinášet pocit předvídatelnosti a bezpečí.

S věkem by ale rodič měl dítěti postupně předávat odpovědnost i pravomoc rozhodovat o tom, kdy a jak své povinnosti zvládne. Malému dítěti režim vytváří dospělý, dospívající by se měl stále více podílet na tom, jak si den uspořádá a za výsledky nést odpovědnost.

Režim také potřebuje flexibilitu. Někdy nemá smysl trvat na plánu za každou cenu, pokud je dítě vyčerpané nebo se změnila situace. Pravidlo má dítěti pomáhat orientovat se, ne se stát cílem samo o sobě. Dlouhodobě je důležitější hledat rovnováhu mezi bezpečím, pravidly, samostatností a schopností reagovat na aktuální potřeby.

A možná úplně nejdůležitější je někdy jen být s dítětem a poslouchat ho. Dospělý nemusí vždy okamžitě poradit nebo problém vyřešit. Děti, zejména dospívající, často potřebují především prostor, kde mohou říct, co prožívají, aniž by to hned muselo vést k nějakému řešení. Už samotná zkušenost, že je někdo vyslechne a bere je vážně, může být velmi důležitá.

Jste příznivcem trestů?

Spíš nastavování hranic. Dítě nemůže dělat cokoliv na úkor ostatních a s věkem se má učit odpovědnosti za své chování a rozhodnutí. Hranice ale mohou být laskavé, srozumitelné a předvídatelné.

Problém je, když dlouho všechno dovolujeme a pak nečekaně „vybuchneme“. Pro dítě je taková hranice matoucí, protože dopředu neví, co platí. Lepší je včas říct, co se očekává a jaký bude důsledek, pokud se dohoda nedodrží. Třeba u domácích povinností je možné domluvit, co se stane, když dítě svůj úkol nesplní. Nejde o nahodilý trest v afektu, ale o předem známé pravidlo.

Platí to i pro školní známky? Má smysl trestat dítě za špatný prospěch?

Trestání za známky bych se spíš vyhnula. Nejdřív je potřeba zjistit, co trojka znamená. Dítě se nepřipravilo, nerozumí látce, je přetížené, má potíže se soustředěním nebo známka skutečně ohrožuje nějaký důležitý cíl, například přijetí na školu? Bez toho nevíme, co vlastně řešíme.

Pokud chceme, aby příště uspělo lépe, je užitečnější hledat, co potřebuje od sebe, rodičů či prostředí. Možná potřebuje jiný způsob učení, pomoc s plánováním nebo jen realisticky rozložit síly. Když spojíme známky s trestem, můžeme posílit strach a odpor ke škole místo motivace.

Děti z prostředí, kde se chyby a špatné známky netolerují, mohou mít větší úzkosti, strach ze selhání nebo potíže do školy vůbec chodit. Pokud chceme výkon zlepšit, potřebujeme spíš než posilovat pocit ohrožení podpořit schopnost učit se a zvládat neúspěch.

Jak děti vést ke zdravému vztahu k sociálním sítím a digitálním technologiím?

Rodiče by měli začít u sebe. Jak používám telefon před dítětem? Umím ho odložit, když už dlouho scrolluji? Máme společná pravidla, například že se telefon nepoužívá u jídla nebo po určité večerní hodině? A platí tato pravidla i pro dospělé? Děti velmi rychle vidí rozpor mezi tím, co po nich požadujeme a co sami děláme.

Druhá věc je průběžně s dětmi o digitálním světě mluvit. Sociální sítě se v posledních letech proměnily velmi rychle a mají mechanismy, které jsou navržené tak, aby udržely naši pozornost. Dítě tedy nebojuje jen s vlastní vůlí, ale s prostředím vytvořeným tak, aby se do něj vracelo. Mělo by rozumět tomu, proč rodiče nastavují hranice a že nejde jen o svévolný zákaz. Tato edukace je důležitější než představa, že stačí dítěti říct, aby telefon jednoduše odložilo.

Ideální je provázet je online prostředím od nízkého věku, postupně jim ho představovat i s riziky, zajímat se, co sledují, s kým komunikují a co tam zažívají. Nejde o výslech ani plošnou kontrolu. Smyslem je, aby dítě vědělo, že může přijít do styku i s něčím nepříjemným nebo trapným a rodič se nejdřív pokusí pochopit, co se stalo.

Nejzákladnější poučka tedy je: mluvte s dětmi. Ptejte se, co v online světě dělají a co jim přináší, sdílejte vlastní obavy a vysvětlujte rizika. Plošný zákaz bez rozhovoru obvykle nestačí. Když dítě ví, že může o online zkušenostech mluvit bez okamžitého odsouzení, rodič může dřív zachytit problém.

Pomohlo by zvýšit minimální věk pro vstup na sociální sítě?

Oddálit vstup na sociální sítě dává smysl, protože jejich používání může přinášet dospívajícím řadu rizik. Největší problém ale vidím v provedení a vymáhání. Pokud systém nedokáže spolehlivě ověřit věk, děti zákaz snadno obejdou a pravidlo zůstane jen na papíře.

Současně je potřeba chránit osobní údaje. Ověřování věku by nemělo znamenat, že sociálním sítím předáváme ještě více citlivých informací. Jednou z cest může být nezávislé ověření, které platformě sdělí jen to, zda uživatel věkovou podmínku splňuje, aniž by jí předávalo celý doklad nebo další data. Technicky i legislativně je to ale složité a zkušenosti se systémy ověřování věku ukazují, že samotný zákaz bez funkční kontroly nemusí mnoho změnit.

Vedle věkových limitů je důležité také tlačit na platformy, aby dětem nezpřístupňovaly nejrizikovější funkce a nepoužívaly mechanismy, které zvyšují návykovost. To je možná ještě těžší úkol.

Jaký je váš názor na zákaz mobilů ve školách?

V současnosti ho považuji za nejlepší řešení, které máme, i když není ideální. Když mají děti ve škole telefony volně k dispozici, může to omezovat přímou komunikaci a vytvářet další prostor pro kyberšikanu. Zákaz může tato rizika snížit a zároveň vysílá jasnou zprávu, že používání telefonu potřebuje hranice.

Nastavení by ale mělo zohledňovat věk. Na prvním stupni může dávat smysl přísnější režim, u starších dětí lze hledat jiný model. Školy zároveň řeší, že technologie mohou být užitečné ve výuce a že rodiče chtějí být s dětmi v kontaktu. Není to černobílá otázka.

Přesto může mít plošnější pravidlo výhodu v tom, že odpovědnost neleží jen na jednotlivé škole. Dnes se školy často dostávají pod tlak z obou stran: část rodičů žádá úplný zákaz, jiní chtějí, aby dítě telefon používat mohlo. Společné pravidlo může tento konflikt zjednodušit.

Jak posilovat psychickou odolnost dítěte?

Základem je bezpečný vztah. Dítě by mělo vědět, že má lidi, kterým může říct, co prožívá, a nemusí před nimi své emoce skrývat. Čím víc věcí musí tajit před nejbližšími, tím víc problémů zůstává jen na něm.

Rodiče mu mohou pomáhat emoce pojmenovat a hledat zdravější způsoby, jak pracovat se vztekem, strachem nebo napětím. Můžeme mluvit o tom, co v podobných chvílích pomáhá, společně zkoušet uklidňující strategie a učit dítě, že silná emoce je zvládnutelná, i když je nepříjemná.

Užitečné je sdílet vlastní zkušenost. Dospělý nemusí působit jako někdo, kdo nikdy nic těžkého nezažil. Když dítě slyší, že i rodič někdy měl strach, selhal nebo si musel hledat způsob, jak situaci zvládnout, může to pro něj být důležitý model.

Odolnost nevzniká tím, že dítě ochráníme před každým problémem. Vzniká v bezpečí, kde může přiměřené obtíže zkoušet zvládat, učit se z neúspěchu a zároveň ví, že když to bude nad jeho síly, má se o koho opřít.