Jak se chová naše banka?

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 6/2010

Stavebním kamenem bankovních služeb je přijímání vkladů klientů a na druhé straně poskytování úvěrů. Obě činnosti přirozeně poskytují banky za úplatu – v prvním případě vyplácejí úrok, v tom druhém ho po lidech požadují. Jenomže například v Česku původní poslání finančních domů mnohdy ustupuje do pozadí...
...alespoň když se podíváme na výsledkovou listinu bank. Příjmy českých peněžních ústavů totiž často víc než z poloviny (o hodně víc než z poloviny) pramení z poplatků a ne z vytěžování tzv. úrokového rozpětí, tedy z rozdílu mezi úroky na úvěrech a na vkladech. Co nám ale tuzemské ústavy nabídnou? Tentokrát se podíváme na některé doplňkové služby.

ZMĚNA BANKOVNÍHO ÚSTAVU: Když se banka loučí


Za doplněk bankovních služeb můžeme brát i způsob jejich zakončení. Aneb – co je potřeba k tomu, abychom například zrušili účet? Mnohdy paradoxně víc, než po nás bylo požadováno k jeho založení.
Ještě před několika lety naprostá většina bank požadovala poplatek za zrušení účtu. Typicky se pohyboval ve stokorunách. Nehledě na nízkou „bankovní mobilitu“ Čechů, nebo právě pro ni, se tento poplatek těšil velké kritice odborníků. A to takové, že tehdejší ministr financí uvažoval o zákazu zpoplatnění této operace pomocí zákona.
Reakce bank byla promptní, do několika měsíců tuto položku stáhla ze sazebníku většina finančních domů. Stačilo tedy pohrozit, a zákon nebyl potřeba. Řeší ale zrušení jednoho poplatku všechny náklady spojené s uzavřením běžného účtu? Zjevně nikoliv.

Peníze a námaha
Češi se ani po vyškrtnutí poplatku k přechodu do jiného ústavu neodhodlali. Respektive ochota měnit poskytovatele finančních služeb nevzrostla. A to přesto, že obecné povědomí o různících se nákladech souvisejících s bankovními produkty postupně vzrůstá. Experti s oblibou odkazují na vzrušené debaty u hospodských stolů, ale „...skutek utek“.
Opravdu teď našincům nic nebrání ve zrušení účtu a založení jiného? Na obhajobu spotřebitelů musíme říct, že onen „utíkající skutek“ má dál svá opodstatnění. Dvě stovky za uzavření běžného účtu totiž byly spíš minoritním nákladem.
Rušíme-li účet, musíme ukončit všechny plánované transakce – trvalé příkazy k úhradě, povolená inkasa, převody a spárování se spořicím účtem apod. Podle jejich množství zaplatíme deseti až stokoruny. A obdobnou sumu nás bude stát i jejich opětovné založení v nové bance.
Dalším nákladem je námaha. Už zmiňované nadefinování všech transakcí zabere nemálo času. K tomu připočtěme, že například u inkas musíme jejich adresátovi sdělit změnu čísla účtu. Obdobný rozhovor proběhne i se zaměstnavatelem nebo jinými osobami, které nám na účet posílají peníze.
Nakonec budeme zpravidla muset zajít i do bank a to hned několikrát, do nové i do staré (podepsat dokumenty, odevzdat karty atd.). Úkonů tak vykonáme nemálo. Nehledě na to, že nový ústav si nejdříve musíme vybrat, srovnat ceny, procházet komplikované sazebníky a jinak se o změnu našeho finančního partnera starat.

Jak se klient stébla chytá
Nejednoho spotřebitele při absolvování výše popsaných martyrií napadlo, jestli by banka nemohla část převodu zařídit za něj. A mnohý by za to i rád zaplatil, kdyby někdo takovou službu nabízel.
Jenomže donedávna ono „pomocné stéblo“ nabízelo jen málo bank.
Postupně se to začíná měnit. Částečně za to může společenský tlak, částečně politici a bruselská reprezentace. Evropská komise totiž uvažuje, jak podpořit konkurenci na bankovním poli.
A jednou ze základních podmínek fungování konkurence je právě možnost přechodu klienta od jednoho ústavu ke druhému. Iniciativa komise vede k tomu, že by proces přechodu z jedné banky do jiné měl být provázený podporou bankovních úředníků. V tuzemské praxi se to pak odrazilo v memorandu České bankovní asociace – Kodexu mobility klientů. Doteď se k němu upsaly prakticky všechny významné finanční domy.

Předpisová mobilita
Už nyní by klientovi pro převod účtu měla stačit návštěva jedné banky, té nové. Ta by za něj měla u starého ústavu vše vyřídit na základě podepsané žádosti a to do patnácti dnů. Pomoc by měla zahrnovat i převod trvalých příkazů a inkas. Stará banka pak vypořádá nutné povinnosti a zůstatek účtu převede do nové banky.
Mimo to by banky měly i přehledným způsobem informovat, co všechno je ke zrušení účtu potřeba (například na webových stránkách) a jinak s převodem pomáhat.
Zní to jako idyla. Dokud do staré banky nebudeme muset jít tak jako tak vrátit karty, informace nebudeme hledat v posledním zastrčeném oddílu webových stránek (praktické zkušenosti dokládáme v přiložené tabulce) a všechny partnery nebudeme muset obesílat s novým číslem účtu, protože doteď není přenositelné.


 

Detektivem na webu



Podle kodexu mobility klientů České bankovní asociace (ČBA) bychom na webu banky měli najít informace o možnosti změny ústavu a o související pomoci. Přítomen by měl být také formulář, tedy žádost o změnu banky. Jak to ale vypadá v praxi?
Cimrmanovské „hledej, šmudlo“ popisuje situaci víc než výstižně.
Banky se většinou nepřetrhnou v radách, jak má klient odejít. Informace proto hledejme spíš v návodu, jak k bance přijít. Tam už se běžně „povalují“ i potřebné formuláře.
Jen málo bank si ale dalo tu práci, aby informace kodexu ČBA „přežvýkaly“.
Někde najdeme jen přilepené „pdf“ s původním textem. Jinde jsou pravda ochotnější a dovysvětlují i praktické náležitosti.
Každopádně se ale obrňte trpělivostí. Radši než klasické menu doporučujeme použít vyhledávač přímo na stránkách banky. K výsledkům se dostanete rychleji. A jako funkční slovní spojení
pro hledání se nám osvědčila tato: kodex mobility klientů, změna banky, žádost o změnu banky, či prosté ČBA. Alternativně můžete přímo prohledávat sekce zmíněné v naší tabulce.

Poznámka k tabulce:
Průzkum proběhl 1. června 2010, maximální délka hledání
10 minut (i za použití externích vyhledávačů). V případě neúspěšného hledání hodnoceno jako „nenalezeno“.


POJIŠTĚNÍ ÚVĚRU: Bezpečné úvěry?


S pojištěním schopnosti splácet jako by se v poslední době roztrhl pytel. K úvěru nám ho nabídne prakticky každá banka. A zdá se to logické. Časy jsou zlé, lidé přicházejí o práci, není na splátky. Proč se tedy nepojistit?
V žádném případě nechceme naše čtenáře zrazovat od jakéhokoliv pojišťování a otupovat tak jejich cit k riziku. Tvářit se ale, že některý úvěr může být bezpečný, nejde. A bylo by chybou, pokud by se na pojištění někdo spoléhal natolik, že by věřil, že za něj někdo bude splácet ve chvíli, kdy nebude mít peníze. Stačí se totiž podívat do smluvních podmínek. Liší se případ od případu, v něčem jsou ale společné. Jsou zamotané a mají spousty výluk.
Typicky by například pojištění mělo začít fungovat tehdy, když přijdeme o práci. To se zdá samozřejmé. Ve skutečnosti ale můžeme tvrdě narazit. Už jenom proto, že půjde o pojistný případ, který nejdříve musí pojišťovna či přímo banka vyřešit. Nemáme-li rezervy a spoléháme-li se na pojištění samotné, než z něj dostaneme výplatu, už nám na úvěru natéká penále.
Nebezpečné jsou i zmiňované výluky. O práci například nesmíme přijít „dohodou“. Pokud nás zaměstnavatel nevyhodí sám, na pojistné plnění nárok nemáme. Nesmí nás také vyhodit za porušení předpisů apod. Pak tu máme další výluky – například jsme nesměli v uplynulém roce změnit pracoviště nebo být nemocní déle než předepsaný počet dní.
I pokud bychom nástrahami výluk prošli, nemáme vyhráno. Pojistka za nás bude úvěr splácet jen omezenou dobu – opět to má svou logiku. Málokdo z nás by asi pracoval, kdyby věděl, že si stačí pojistit hypotéku, přestat pracovat a někdo mu bydlení zaplatí.
Přesné statistiky neexistují, respektive je zatím nikdo nesbíral. Můžeme-li se ale spolehnout na zprostředkovatele, kteří úvěry nabízejí, vězte, že podle jejich zkušeností jenom zlomek z těch, co se se splácením dostali do potíží, dokázali pojištění využít.


INTERNETOVÁ PENĚŽENKA: Jak zaplatit na internetu


Výhodou „internetové peněženky“ oproti standardním platbám z účtu je to, že se chovají podobně jako kreditka – ať jsou už „přednabité“, nebo si jako u kreditní karty peníze dočasně půjčujeme. Za platby tedy nic neplatíme, jako za účetní položky (alespoň většinou). Také objem peněz je omezený, a pokud se nám někdo vláme do počítače, nevezme víc než aktuálně v „peněžence“ máme.
Důvodem pro pořízení tohoto produktu může být i fakt, že kreditní karty samotné neoplývají právě nejlepším on-line zabezpečením. K jejich zneužití stačí znát jméno, datum narození, datum expirace karty a tříčíselný kód z její zadní strany.
Jak konstatovali odborníci, plastikové karty nikdy nebyly primárně určeny k platbám na internetu. A od toho se jeho bezpečnost odvíjí. Pokud tedy bezpodmínečně nepotřebujeme platit na internetu kartou, zablokujme si na ní internetové transakce. Jako alternativu použijme buď zmiňovanou peněženku, nebo jiné podobné nebankovní nástroje (mezi nejznámější patří Pay-Pal nebo jeho česká obdoba Pay-sec). Určitě jich ale najdete víc a levnějších.
V internetovém oddíle zmíníme ještě bezpečnost internetového bankovnictví jako takového. Zde všechny české banky splňují světové standardy. A jelikož se u nás jedná o službu poměrně novou (přinejmenším ve světovém měřítku), máme výhodu, že většina systémů byla budována nově a tedy včetně moderních způsobů zabezpečení.
Pro naprostou většinu klientů je proto dostatečné běžné zabezpečení účtu, kdy se přihlašují přímo na stránkách banky. Pro obezřetnější můžeme doporučit karetní čtečku, která ověřuje fyzicky certifikát člověka prostřednictvím čipové karty. Za tento doplněk si ale připlatíte a to včetně pořízení čtečky a mnohde i softwaru.


PLATEBNÍ KARTY: Bankovky teď nejsou v módě


Nejprve se podíváme na „doplňky“, které banky nabízejí ke kartám, resp. na jejich zabezpečení. Když nám totiž nabízí někdo „plastik“, můžeme si vybírat.
Původní karetní zabezpečení bylo realizováno prostřednictvím magnetického proužku. Pokud takovou kartu vlastníme, poznáme to jednoduše. Na její spodní části je tmavý lesklý proužek. Tento způsob ochrany je ale poměrně snadno rozluštitelný a dnes proto naprostá většina karet disponuje čipem.
Čipové zabezpečení jakožto druhá generace je o něco bezpečnější. Překonat jde samozřejmě i to, avšak o poznání hůř. Čipové karty poznáte podle zlatavého obdélníčku na svrchní straně karty.
Konečně také narazíme na karty embosované, tedy s vystouplým reliéfem (potiskem čísla účtu). Těmi můžeme platit i v obchodech, kde nemají on-line terminál. Otázkou ale je, nakolik „reliéf“ nazývat zabezpečením. K bezpečnosti karty spíš nepřispívá, kvůli absenci on-line ověření údajů při platbě. Pokud někde platíme „off-line“, raději si zkontrolujme výpisy z účtu. Pro personál restaurace například není problémem naúčtovat transakci několikrát. Někdy se to stane omylem, jindy...

Pojištění karet
V sazebnících některých bank jsme ještě během počátečních měsíců roku mohli narazit na položky, jako je například poplatek za blokaci karty. Je to s podivem, neboť tato služba musí být bankami poskytována podle implementovaných unijních směrnic zdarma od 1. listopadu 2009. A co všechno toto nařízení „zařídilo“?
V první řadě od loňského podzimu banka nesmí požadovat úplatu za blokaci karty. To zajímá hlavně majitele embosovaných platebních karet. Jejich zablokování totiž nezřídka stálo i dva tisíce. Na stokoruny ale přišlo také nahlášení ztráty neembosované karty. Kvůli tomu pak mnozí okradení nešťastníci karty neblokovali, doufali, že je někde najdou a vyhnou se nepříjemnému poplatku. A během váhání jim někdo účet vybílil. To údajně byla motivace unijních opatření.
Od podzimu se také standardizovala odpovědnost bank při ztrátě platební karty. V Česku už sice existoval předpis centrální banky, od toho se ale jednotlivé ústavy mohly odchylovat, pokud o tom informovaly. Teď musí všechny poskytovat alespoň minimální standard daný unií.
Ten zaručuje maximální odpovědnost klienta ve výši sto padesáti eur. V praxi tedy – pokud nám někdo kartu odcizí a dříve než ztrátu nahlásíme, stihne ji zneužít – měli bychom ručit maximálně sto padesáti eury. Zbytek škody jde na vrub banky. Pozor ale, tato odpovědnost je dána na jednu transakci. Pokud by zloděj stihl nakupovat či vybírat několikrát, i limit odpovědnosti se nám několikrát znásobí.
Stejně tak musíme upozornit, že banka přirozeně neodpovídá za škody způsobené hrubým porušením bezpečnostních podmínek. PIN napsaný fixou přímo na platební kartě přitom není jediným okatým způsobem, jak podmínky můžeme porušit. Stačí i jen „nezlikvidovat“ dopis, v němž nám banka PIN zaslala. Pokud ho najde zloděj společně s kartou při vykrádání bytu, máme také smůlu. A zoufat můžeme oprávněně jen nad vlastní neuvážlivostí.
Nicméně platí, že za blokaci a výše popsané ručení banka nesmí požadovat žádnou úplatu. Pomineme fakt, že velká část ústavů po zavedení nařízení EU ve skutečnosti zdražila své „karetní“ služby. A ne náhodou ceny rostly o podobné částky, jaké původně stálo dobrovolné pojištění karty při podobném krytí...

Pokladna coby bankomat
U karet ještě chvíli zůstaneme. Čím dál častěji totiž narazíme na doplňkové služby, které k nim banky poskytují – cashback a cashadvance. Týkají se manipulace s hotovostí.
Cashback nám zajistí peníze při nakupování. Při platbě u pokladny totiž můžeme svůj požadavek navýšit o vydání hotovosti. Cena nákupu je nám pak prostě o tuto sumu navýšena a po zaplacení nákupu kartou je kromě zboží vydána hotovost. Tuto službu dnes již nabízí většina velkých bank a využít ji můžeme v celé řadě obchodních řetězců. Její cena bývá přiměřená výběru z bankomatu.
Cashadvance funguje na podobném principu, jenomže pro peníze si jdeme do banky. Tedy do jiné banky, než kde máme zřízený účet. Po předložení karty nám obsluha za přepážkou vydá požadovanou hotovost. Zde ale musíme pečlivě volit pobočku. Zatímco k běžnému účtu nabízí cashadvance bank mnoho, poboček, které ho umí realizovat v praxi, je méně. U větší sumy navíc musíme výběr ohlásit předem, aby na nás banka byla připravená.
Také ceny jsou zpravidla vyšší než u prostého výběru z bankomatu. Cash-advance proto doporučujeme využít jen tehdy, pokud naše banka nemá pobočky manipulující s hotovostí (typicky nízkonákladové banky) a my hotovost nutně potřebujeme. A vzhledem k možným komplikacím se schůdnou, ač absurdně vyhlížející alternativou, jeví obcházení několika bankomatů s kartou (většina jich umožňuje vybírat částky přes padesát tisíc a při několikerém výběru jsme tedy schopní dostat odpovídající vysoké obnosy).
K obcházení bankomatů a cash-advance ještě musíme připojit upozornění, že limity karty musíme nastavit tak vysoké, kolik potřebujeme aktuálně vybrat. A potřebujeme-li více hotovosti často, dost možná se vyplatí uvažovat o bance, která dokáže rychle měnit limity on-line.
Někde totiž musíme pro změnu navštívit pobočku, jinde dokážou limity přenastavit přes internetové bankovnictví během jednoho dne. My si tedy flexibilně částky zvýšíme v době potřeby. A ihned po transakci je opět snížíme tak, aby při zneužití karty nehrozila velká škoda.


KONTOKORENT A ÚVĚR: Úvěrová lákadla


Peněz není nikdy dost a když nám je někdo nabízí... proč nebrat? Protože to zajisté nebude zadarmo. Úrok doprovází každou korunu, která není naše, a chceme s ní disponovat. Jak se mu vyhnout? Těžko, ale můžeme ho minimalizovat.
Už v základu k většině dnešních účtů dostaneme kontokorent, česky řečeno povolené přečerpání účtu. To má několik základních podmínek. Kontokorent je přirozeně omezený výší. Většina bank také chce, abychom ho alespoň jednou za rok vyrovnali na nulu. A teprve pak se můžeme znovu zadlužit.
Výhodou kontokorentu je jeho flexibilita. Čerpáme ho, když potřebujeme, ihned bez nutných oficialit. Tomu ale odpovídá cena. Kontokorent bývá mnohem dražší než spotřebitelský úvěr. A pokud by na něj tedy někdo chtěl nakupovat, ať si radši vezme zboží na splátky. Kontokorent je spíš krátkodobou záležitostí, pokud se nám peníze nedostávají v řádu dnů.
Kromě kontokorentu si můžeme vzít úvěr i na kreditní kartu. Ta by měla sloužit jako platební prostředek. Většinou se k ní váže bezúročné období, které začíná po konci měsíčního účetního cyklu a zpravidla nám poskytne další dva týdny na bezplatné splacení dluhu.
Pokud tak neučiníme, nabíhá úrok. A to pěkně vysoký. Vyšší než u kontokorentu. Stručně a jednoduše: pokud nebudeme mít na splacení dluhu na kreditní kartě během bezúročného období, začínáme čerpat snad nejhůře úročený běžný úvěr. Mnohé banky nás navíc ihned „osolí“ zpětně. Tedy při nesplacení dluhu včas zaplatíme i za uplynulé období, které by bylo bezúročné. Jenomže bezúročné bylo pouze tehdy, když jsme v něm zaplatili...
A jako evergreen si dovolíme připomenout: s kreditní kartou nechoďme do bankomatů. Kromě světlých výjimek jsou totiž všechny „kreditní plastiky“ nastaveny tak, že výběr hotovosti do bezúročného období nepočítají. Úroky tak začneme platit už ve vteřině výběru.
Nakonec se tak dostáváme ke spotřebitelskému úvěru, tedy jedinému nástroji, který je pro „nákupy na dluh“ skutečně vhodný. Tedy vhodný potud, pokud se chcete zadlužit a splácet úroky. Rozhodně ale vyjde lépe než flexibilní doplňky. Ty se opravdu hodí jen na flexibilní (krátké!) použití.


Přihlásit