Léčivá síla rostlin: Šťovík – kyseláč luční (Acetosa pratensis Mill.)

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 12/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 6.6.2008    Publikováno v časopise 6/2008

Na vlhčích místech – loukách, pastvinách, březích potoků a řek roste asi půl metru vysoká trvalka, označovaná odedávna jako šťovík. Za svůj název vděčí velmi vysokému obsahu kyseliny šťavelové. Sbírají se mladé lístky na jaře (v dubnu a květnu), ještě než rostlina začne kvést nevýraznými zelenými květy.
Přestože se šťovík řadí mezi takzvané krev čistící jarní byliny (má močopudné účinky, vysoký obsah vitamínu C, množství železa příznivě ovlivňuje krvetvorbu), užívá se vnitřně jen málo. Důvodem je právě obsah kyseliny šťavelové, která může u citlivých osob vést až ke vzniku močových kaménků. Mnohem spíš se setkáme s použitím šťovíku jako divoké zeleniny do jarních pokrmů. Ve smetanových omáčkách, polévkách, špenátech, kyselých salátech nebo majonézách, je-li zejména pokrm doplněn mlékem, smetanou nebo vejcem (vážou kyselinu šťavelovou), může své blahodárné schopnosti naplno prokázat bez vedlejších účinků. Ostatně jako zeleninu si ho cenili už v antických dobách a třeba v Maďarsku nebo ve Francii se pěstují vyšlechtěné odrůdy s jemnějšími listy a používají se jako zelenina naprosto běžně.
Doporučit lze zevní užití šťovíku – kašovité obklady mohou pomoci při různých kožních afekcích a některých druzích lupénky. Vždy je ale třeba předem vyzkoušet na malém kousku kůže snášenlivost. Obklady se přikládají na cca 20 minut. Účinné je i šťovíkové kloktadlo při aftech v ústech.

Přihlásit