Děti nerozlišují mezi offline a online životem

Obsah únorového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 2/2024 Obsah únorového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 10/2023

Mají-li děti obstát v online životě, vytvořme jim k tomu podmínky. Nemusíme vše vědět, stačí se zajímat, komunikovat a dobře vychovávat – stejně jako v reálném životě, říká v rozhovoru Mgr. Michaela Slussareff, Ph.D.

Hovoří se o nutnosti počítačové gramotnosti i o internetových hrozbách. Přitom zacházení s počítači je pro nezletilé jednodušší než pro řadu dospělých…

Mnohem důležitější než technologie jsou v tomto směru samotné děti, naše vztahy a přístup k technologiím. Rodiče často podléhají různým představám, ale nepromluví si s dítětem, neověří si, co na obrazovce skutečně dělá, a nesnaží se rozumně posoudit, zda tam je skutečně problém.

Zároveň panuje jistá roztříštěnost diskuze ve veřejném prostoru, která je dána tím, že se k tématu vyjadřují různé skupiny. Jednou jsou zástupci vzdělávacího systému a ti, kteří dbají na správnou přípravu dnešních dětí na výzvy budoucnosti. Jejich generace musí umět vyvíjet inovace a v tom jsou technologie, obrazovky, software obrovskou vymožeností, kterou nesmíme ve vzdělávání přehlížet. Výzkumy ukazují, že je velmi nutné zapojovat a využívat technologie do výuky, budovat u dětí digitální gramotnost, schopnost informatického myšlení. V českém vzdělávacím systému se přinejmenším na formální úrovni daří zařazovat do škol informatické myšlení, některé prvky už od prvních tříd. Jiná věc je, že ne všechny školy na to kladou dostatečný důraz a pedagogové nemají vždy metodickou podporu. Nepřipravenost řady pedagogů není způsobena věkem nebo nechutí. Z vlastní zkušenosti vím, že je obrovské množství těch, kteří mají zájem zapojovat technologie do vzdělávání, dělají to a jsou velmi motivovaní, ale nemají na to ve výuce dost času či podpory a bývají svázáni různými předpisy.

Téma, že obrazovky mohou být pro děti nebezpečné a návykové, rozvíjejí dětští psychologové, pediatři a sociologové. I to je legitimní pohled. Technologie přinášejí také rizika, ať jde o závislost na hrách, kyberšikanu, nebo nespokojenost s vlastním tělem. Je to velmi komplikované i pro mě, ačkoliv se tím tématem zabývám už spoustu let. Nelze totiž říct, že když děti používají obrazovky, budou mít konkrétní problém, protože záleží na způsobu, jakým to dělají, jak hodně, kde, kdy nebo s kým.

Dnešní generace dětí dokáže používat digitální technologie samozřejměji než rodiče a prarodiče. Ale z výzkumů vyplývá, že digitální gramotnost, což je schopnost efektivně využívat technologie, u mladší generace spíše klesá. Děti a mládež dnes znají převážně hry a sociální sítě – ovšem videohry jsou oproti těm z mého dětství velmi jednoduché, „user friendly“, protože se samy přizpůsobují úrovni hráče. Když je nezkušený, hra to rychle rozpozná a předkládá před něj výzvy takovým způsobem, aby je zvládl, neodradily ho a on se v té hře dlouho udržel.

Dříve to tak nebylo, hry byly těžší a potřebovali jsme více času k postupu do dalších levelů. Sociální sítě jsou také jednoduché a intuitivní. Uživatelský design aplikací se rovněž vyvíjí k větší intuitivnosti a jednoduchosti a tím dochází k zakrývání mechanismu jejich fungování, nicméně právě jeho poznání by mělo být základem digitální gramotnosti. Jednoduchost je lákavá.

Na prvních počítačích bylo náročné něco nainstalovat a rozjet program, ale stáhnout si novou aplikaci, novou hru a hrát je dnes jednoduché a nevyžaduje to hlubší znalosti. Počítačová gramotnost tak dnes spíše klesá.

Mgr. Michaela Slussareff, Ph.D.

Působí na FF UK. Dlouhodobě zkoumá vliv digitálních technologií na vývoj a zdraví dětí a dospívajících. Založila iniciativu Digitální zdraví dětí určenou rodičům, pedagogům i pediatrům. Napsala knihu Hry, sítě, porno. Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty. Podílela se na vzniku neziskové organizace Slow Tech Institute, usilující o podporu výzkumu a vzdělávání v otázkách zdravého přístupu k technologiím. Miluje svou rodinu, věnuje se józe a ráda vyráží do hor a lesů.

Myslíte si, že bude časem každý umět programovat?

To je prognostická otázka, na kterou nemám odpověď. Ze všech dětí nebudou programátoři nebo tvůrci videoher. Zda budou muset umět programovat, aby obstály v tom dalším světě, je velká otázka. Možná ano. V současnosti se třeba hodně mluví o umělé inteligenci. Schopnosti používat dostatečně krea­tivně a dobře její nástroje, jak jsou nám dostupné, vyžadují základní znalost jednoduchých příkazů a jednoduchých jazyků. Neznamená to všeobecnou znalost programování, ale u dnešních dětí se bude tato potřeba zvyšovat. Budou potřebovat přinejmenším dovednosti nebo znalosti v algoritmizaci, protože vývoj je velmi rychlý. Když stroje převezmou velkou část úkolů, které dnes zastávají lidé (což nevidím jako problém, proč by lidé měli dělat věci, které zvládnou stroje), úspěšní budou ti, kteří budou schopni takové mechanismy využívat a zdokonalovat.

Co si představit pod pojmem fungování dětí na sítích?

V ČR si dospělí vybaví jako první Facebook, ale ten děti a dospívající téměř vůbec nepoužívají. Často tam mají profil, ale není to jejich primární síť. V českém prostředí nejvíce používají Instagram, TikTok a YouTube, což je také sociální síť, protože si tam můžeme vytvořit profil, sledovat další profily, lajkovat, komentovat. V zahraničí je populární Snapchat, mladé láká i BeReal.

Při psaní knížky Hry, sítě, pornopro mě byla část o sociálních sítích nejtěžší. Je to velmi komplexní, a jak jsem řekla, nezáleží na tom, jestli dítě nebo dospívající na té síti je nebo ne, ale jakým způsobem ji po­užívá, kdy, s kým a co tam dělá. Ve výzkumech před pěti lety se objevoval téměř výhradně názor, že sociální sítě jsou pro děti a dospívající problematické. Během covidu se to začalo měnit. Ukázalo se, že jsou určité sféry, které mohou být pozitivní. Byl to skvělý nástroj, jak zůstat v kontaktu s někým, koho nemůžete vidět, nebo jak vyhledávat informace třeba o překonání depresivního stavu. To přetrvává.

Pro mladé jsou sociální sítě primárním zdrojem informací, ať už je to dobře, nebo ne. Když dítě potřebuje odpověď na vlastní otázky, zvolí YouTube, protože je zvyklé na audiovizuální obsah a ve velké míře tam najde věci podané jazykem, kterému rozumí. Na sociálních sítích se rozvíjejí i témata, která mohou být velmi přínosná, ať jsou vzdělávací, nebo se vztahují ke způsobům, jak překonat úzkost nebo anorexii. Rozhodně je tam obsah, který je dobré vidět, není problematický a může pomoct.

Problém vzniká, když sítě používám způsobem, který mi ubližuje, když se například porovnávám s ostatními. Nebo když sociálními sítěmi vyplňuji každou svou volnou chvilku a nemám čas zůstat se svými vlastními myšlenkami. To začíná být dnes problém, protože často vůbec nemáme čas zamyslet se nad tím, jak se cítíme, co je důležité pro nás osobně, a nikoliv co chtějí ostatní, abychom považovali za prioritu a třeba si pak koupili jejich produkt. To jsou velmi zajímavé otázky, o kterých se nemluví dost. Média nabízejí většinou jako řešení meditaci a mindfulness. Pomáhá omezit použití technologií jen na chvíle, kdy je potřebujeme, a vhodně je nastavit. Ale nakonec je jen na nás, abychom to zvládli a ustáli. Když budu upadat do úzkostí a obav, algoritmy sociálních sítí mě svou silou velmi rychle stáhnout a bude mi to škodit.

Člověk tedy musí projevit vůli, chuť a snahu, aby se z toho nějak vymanil?

Ano. A pro děti i dospělé je to velmi těžké. Dlouho bychom si mohli povídat o algoritmech YouTube, které pracují s tím, že když mě nějaký obsah rozčílí nebo se budu bát, tak tam zůstanu delší dobu a budu komunikovat s ostatními. Psychologické strategie, které algoritmy používají, jsou velmi silné, i dospělý jim těžko odolá. Velmi jsme jako světová společnost zaspali v otázce regulace zneužívání naší pozornosti. Nemohu naivně očekávat, že se to brzy změní. Ovšem předpokládat, že když budeme dostatečně silní, tak nás to neovlivní, je zcestné. Pokud jsem dospívající, mám spoustu volného času a všichni kolem mě to dělají, proč se mám snažit něčemu odolávat.


Jaká je role sociálních sítí nebo her v socializaci dítěte?

Dnešní děti nedělají rozdíl mezi offline a online životem. Diskuzi založenou na takovém rozdílu je lepší s nimi vůbec neotevírat, protože je pro ně nesmyslná a nepochopitelná. Když přijdou ze školy, pokračují v rozhovoru započatém s kamarády ve třídě třeba na WhatsApp a není na tom nic divného, dělají to i dospělí. Různé role si zkoušejí nejen v hrách, ale vytvářením několika různých profilů na stejné sociální síti, aby zkusily být někým jiným. Sítě dnes hrají v socializaci skutečně zásadní roli, protože komunikace je pro ni klíčová. Ve fázi dospívání je psychologickým cílem jedince vytvořit si vlastní identitu a najít své místo ve společnosti, což může probíhat jedině ve skupině. Dospívající si v ní potvrzuje, kým je. To jsou věci, na které sociální sítě reaguji velmi dobře. Může tam docházet k negativním věcem, třeba k problémům s přijetím vlastního těla na pozadí dokonalých fotek ve skupině, ale na druhou stranu si lze třeba najít skupinu s podobnými zájmy.

Děti dnes nejsou vázány na své geografické okolí nebo na to, s kým chodí do třídy. Online mohou najít kamarády se stejnými koníčky i stejnými problémy, které by jinak nepotkaly. Obrovské množství informací všeho druhu však přináší také problémy. Například v dětské psychologii a psychiatrii se více mluví o problematice sebepoškozování – děti mezi sebou snadno sdílejí strategie, jak si ublížit, aniž by to bylo poznat. Sociální sítě pracují s širokým spektrem možností a velmi záleží na tom, jakým způsobem informace používáme. Nelze jednoznačně říct, že jsou dobré, nebo naopak špatné.

Takže záleží na tom, jak dítě obří penzum informací snese a jak se s nimi naučí zacházet?

Ukazuje se, že děti s dobrým rodinným zázemím, fungujícími vztahy a komunikací, které se doma cítí bezpečně a nemají potřebu něco skrývat (tedy ani aktivity na internetu, protože je s nimi rodiče partnersky řeší), používají internet méně rizikově. Ty, které mají problémy a hledají únik, snáze padají do závislosti, která plní roli copingové strategie – v životě je mi blbě, ale ve hře je mi dobře. Když dítě žije v prostředí s rodičem, který nastavuje zdravé hranice a zároveň o nich s dítětem mluví a pracují na tom společně, je mnohem větší šance, že to dopadne dobře.

Jaké jsou rodičovské mýty nebo omyly, kromě nepochopení neoddělitelnosti online a offline života dětí a dospívajících?

Je toho více, ale nechci rodičům ukazovat, že něco dělají špatně. Být rodičem není jednoduché, nemůžeme být dokonalí a to by nás nemělo stresovat. Ale neměli bychom pokaždé, když dítě interaguje s obrazovkou, mluvit o závislosti, protože to narušuje náš důvěrný vztah a ono se pak nemusí cítit bezpečně, když si bude prostě chtít s někým normálně psát nebo si zahrát. My se kdysi dívali na televizní seriály, dnešní děti hrají hry, protože je to zábavnější a zajímavější.

Ani časové limity nejsou vždy řešením a věci mohou být velmi flexibilní, s dítětem se můžeme domluvit na čemkoliv. Zásadní je komunikovat a uvědomit si, že technologie a obrazovky včetně televize by neměly vyplňovat veškerý jeho volný čas. Dítě potřebuje mít zážitky s reálnými kamarády, musí mít čas na rodinu, aby se budovaly zdravé vztahy, aby mohlo mít bezpečné zázemí, koníčky, pohyb, protože to jsou všechno kotvy, které ho při problémech v životě podrží.


Může mít dlouhé setrvání dítěte u obrazovky fyzický dopad na jeho organismus?

Dnešní děti spí mnohem méně než děti před sto lety a spí mnohem méně, než by měly. Často se například poruchy pozornosti připisují používání digitálních technologií, ale ne vždy je to tak jednoduché, často je příčinou také nedostatečný spánek. Obecně bychom neměli používat obrazovky před spaním, protože jejich modré světlo narušuje spánek, ale i psychologická excitace hrou nebo filmem může narušit schopnost uklidnit se a usnout.

Lze něco změnit v době dospívání, kdy už rodičovská autorita nefunguje jako v mladším věku?

Nejspíše se nepodaří přimět 16letého teenagera, aby trávil v digitálním světě méně času. Na vytváření jiných koníčků je třeba pracovat dříve. Ale představa, že rodič v tomto věku dítěte nemůže dělat nic, je také mylná. Stále může se svým potomkem mluvit a zajímat se o jeho život. Pokud se dítě naučí s rodičem sdílet v mladším věku, může v tom pokračovat i v pubertě. Můžou mít společný zájem nebo aktivitu. Jednou měsíčně se můžou spolu projet na kole a budou při tom spolu, i kdyby si nic neřekli.

Jako rodiče bychom měli od počátku nastavit pravidla zdravého používání zařízení, například nespat s mobilem u hlavy a nechat ho ve vedlejší místnosti, používat technologie na výletě nebo dovolené co nejméně a nikdy při společném stolování. Zájem, komunikace a rozumná pravidla jsou účinnější než zákazy nebo článek zprostředkovaný dítěti z médií. Někdy samozřejmě musíme překousnout komentáře, jak jsou všechny ty sociální sítě a YouTube hloupé. Možná rodiče potěší, že z dostupných výzkumných dat o puberťácích a mladých dospělých vyplývá, že kluci tráví na videohrách a dívky na sociálních sítích nejvíce času mezi 14. a 17. rokem věku, pak se doba u obrazovek zkracuje. Mají více volného času, potřebují se od rodičů oprostit a je to jeden ze způsobů, jak trávit čas s kamarády.

Je tedy rozdíl mezi chlapci a dívkami?

Jde spíše o to, že pokud bychom hledali rizikové uživatele sociálních sítí, tak mezi nimi bude hodně dívek. A mezi závislými na hrách bude výraznější převaha chlapců.

Proč? Jde o psychické nastavení?

To je otázka, na kterou vědci stále hledají odpověď. Z obecného hlediska bych řekla, že holky většinou preferují sociální kontakt a vztahy a najdou je na sociálních sítích. Kluci rádi soutěží nebo něco řeší, hry jsou pro ně proto lákavější. Hry ovšem hraje stejně holek jako kluků a kluci jsou na sítích ve stejné míře jako holky. V tom problematickém spektru se však vyskytují méně. Na webu zdravagenerace.cz je obsáhlý a velmi dobře zpracovaný výzkum UPOL o oblasti sociálních sítí a hrách, z něhož lze vyčíst mnohé další.

Vědí rodiče, co dělají jejich děti na internetu?

Většinou ne, ale myslí si, že to vědí.

A měli by to vědět?

Jsem přesvědčená, že ano. Udělají to tak, že se od začátku budou zajímat, nebudou odsuzovat a zároveň se nechají někdy poučit. „Tahle síť vypadá zajímavě, ale já o tom nic nevím. Můžeš mi to ukázat?“ – „Já mám pocit, že na Facebooku trávím moc času, je to silnější než já. Ty tomu rozumíš víc, nemohla bys mě hlídat nebo mi poradit, co s tím?“


Jsou rozdíly v přístupu rodičů v různých zemích?

Jsou různé přístupy, ale v rámci výzkumů zatím bohužel není příliš kategorií mediálního rodičovství. Zatím bylo jen rozdělení restriktivní rodič – rodič, kterému je to jedno – rodič někde mezi tím. Snažíme se to rozvrstvit. Víme, že v rámci EU jsou lidé v severských zemích benevolentnější, ale velmi tam s tím pracují a jejich školní systém velmi dobře vzdělává v digitální gramotnosti. Francouzi a rodiče na jihozápadě Evropy jsou spíše restriktivní. Češi jsou v tomto kontextu rodiče spíše benevolentní a velká část to vůbec neřeší.

Lze děti připravit na všechno zlé a nenávistné, s čím se mohou setkat online?

Digitální svět není tak odlišný od reál­ného. Pomluva ve škole a na sociál­ní síti se šíří rychleji a dál, ale jinak je to velmi podobné.

Hodně rodičů to prostě vzdá. Je toho tolik, že jim naprosto rozumím. Ovšem nemusíte být expert. Když mi v sedmi letech dcerka bez zlého úmyslu řekne, že na WhatsApp mají skupinku „Maruška je kráva“ a jediný, kdo v ní není, je Maruška, tak se jí mohu zeptat, jak by se ona cítila, kdyby byla na Maruščině místě. Můžeme si spolu sednout k YouTube a ukázat dítěti, jak to tam funguje. Můžeme se podělit o pocit, že naše dovolená v Krkonoších bledne před fotkami z Karibiku některých známých. Důležité je rozvíjet takový typ konverzace, který nenápadně po­ukáže na to, co se na síti může dít.

Online však dítě může narazit na situace, se kterými se offline nesetká.

Samozřejmě. Ve školách vidíme velký zájem dětí o způsob fungování sítí, který stoupá s věkem. Neříkáme jim, že Instagram je špatný, ale do detailu s nimi procházíme, jak fungují jeho algoritmy, jaké jsou za tím psychologické studie a jak je to vodí za nos. Podle výzkumů i samotná informovanost pomáhá. Děti úplně před vším neochráníme. Někdy se musí spálit, být v té skupině „Maruška je kráva“, aby jim to došlo. Neodsuzujme je, ale pečlivě to s nimi proberme.

Má se rodič kde poradit?

Dobře funguje síť preventivních programů ve školách, které se zaměřují na kyberšikanu, stalking nebo závislosti. Je čím dál více seminářů o nástrahách internetu. Preventivní programy jsou financovány MŠMT. Záleží taky na regionu nebo škole. Je třeba čas, energie, prostor ve výuce. Vychází mnoho článků a rozhovorů v médiích. Rodič, který v českém prostředí informace vyhledává, tak se k nim snadno dostane.

Jak lze dětem ještě pomoct?

Můžeme jim ukazovat kvalitní weby, kde mohou dělat něco zajímavého, profily, kde mohou něco získat, upozornit je na zájmové komunity. Já jsem se snažila svým dětem občas vnutit hru odlišnou od těch, kterou hraje většina. Můžeme nabízet dobrý obsah, ale nezapomínejme, že dítě má právo jej odmítnout. Vzdělávací hra je fajn, ale každý si musí někdy odpočinout.

Jak moc ubližujeme dětem, když zařadíme jejich život do své online komunikace?

Na klasických sociálních sítích bychom se toho měli vyvarovat. Nejde jen o obnažené nebo miminkovské fotky, ale o jakékoliv pozice nebo situace, které mohou být pro dítě dříve nebo později trapné. Existuje obrovská šance, že v pubertě si je jeho kamarádi najdou. Můžeme se s dětmi o zveřejnění radit, ale je otázka, nakolik 5–10leté dítě může něco takového posoudit.

Mnoho influencerek používá své děti jako marketingový tahák. V EU se teď řeší, zda to regulovat. Má dítě nárok na část příjmů, když výrazně přispívá k lepšímu výdělku?

Jak poznáme digitální závislost u svého dítěte?

Pozdě. Ale upřesněme, že v rámci klasifikace nemocí v psychologii a psychiatrii oficiálně existuje pouze závislost na digitálních hrách. Ta se projevuje stejně jako kterákoliv jiná nelátková závislost – neustále myslím na hraní, nedokážu si ho odepřít ani ve chvíli, kdy to může poškodit moji práci, studium nebo sociální vztahy, řeším hraním problémy, lžu o tom, kolik času jím trávím, apod.

Co v takové situaci dělat?

Nestačí dítěti zakázat nebo vzít počítač. Je nutné vyhledat odborníka – adiktologa nebo psychiatra. Vhodnou technikou je pak rodinná terapie, která nás znovu vrací k rodinnému prostředí, komunikaci a fungujícím vztahům. Ovšem ne každý, kdo tráví hodně času online, musí být závislý. Sledujme, co děti dělají a jak se chovají. A když se to stane právě tomu našemu, nevyčítejme si to, protože se to může přihodit opravdu každému a nemusíme to poznat.


Přihlásit