Pojišťovny odůvodňují svůj postup argumentací, podle níž by se poškozený zaplacením plných nákladů na nové díly obohatil, neboť bourané díly byly starší, a tudíž méně hodnotné. Pojišťovny ovšem nepostupují správně, neboť jednají v rozporu s nálezem Ústavního soudu, podle kterého ke zhodnocení vozidla nedojde, neboť hodnota bouraného vozidla je vždy nižší než hodnota vozidla nebouraného, a účelně vynaložené náklady (byť i na nové díly) na tom nic nezmění.
Uvedený postup se pojišťovnám stále vyplatí, jelikož na soudy se doposud obrátilo pouze několik tisíc nespokojených spotřebitelů. Přestože mnozí z nich byli v soudním sporu úspěšní, jejich počet zdaleka nedosahuje počtu spotřebitelů, kterým bylo pojistné plnění z povinného ručení neoprávněně zkráceno. V České republice se stane průměrně tisíc pojistných událostí z povinného ručení denně. Tuzemské pojišťovny na povinném ručení vyberou ročně více než 20 miliard korun. Na pojistném plnění vyplatí přibližně jen 50 %, zatímco v sousedním Německu vyplatí přibližně 98 %.
Spotřebitelům, kteří jsou v situaci poškozeného a nesouhlasí s výší vyplacené částky, doporučujeme nenechat si postup pojišťovny líbit. Vždy je ovšem třeba posuzovat účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu. Zjevně nepřiměřené náklady by přiznány být neměly.
Pojišťovna panu Karlíkovi pokrátila pojistné plnění z důvodu takzvané amortizace. Vzhledem k tomu, že jeho automobil včetně poškozeného nárazníku nebyl nový, proplatila mu pojišťovna pouze částku dosahující ceny starého nárazníku, který měl na vozidle. Kdyby totiž proplatila celou částku za nový díl, pan Karlík by se údajně obohatil. Že poškozený nyní má zcela bez své viny místo nebouraného vozu vůz bouraný, tedy jen těžko prodejný, podle ní není podstatné.